Dohnán vlastní důvtipností

Druhá prozaická kniha brněnského rodáka Michala Kašpárka, jenž v půli ledna příštího roku oslaví čtyřicátiny, zavdává důvod k diskusi, což je samo o sobě jisté plus. V románu Fosilie autor tematizuje generační průrvy mezi těmi, kteří jsou dnes dvacátníky, čtyřicátníky a šedesátníky. Činí tak efektně, obratně. Jeho próza umí vzbudit zdání, že ťala do živého, že přesně postihuje kulturní míjení se v současném světě. Fosilie rozhodně není žádná literární vykopávka, jde o svěží kus, jehož si možná všimnou poroty cen. Technicky řečeno: efektní kapota, dobře seřízený motor pro hladkou elegantní jízdu, ale když stroj vystavíme těžším podmínkám a nárokům a začneme se v něm vrtat, zjistíme, že jde o konstrukci z prefabrikovaných blokových součástek.

Rozvedený pětačtyřicátník Vladimír je poněkud při těle, rád dobře jí a pije vybraná piva. Pracuje ve středním managementu korporátu, ajťák se skvělým platem. S programováním začal ve třinácti, ještě v osmdesátkách, když byla tato disciplína v plenkách a žák Vladimír, syn řadového učitele tělocviku na základní škole, byl odkázán leda na papír. V následující dekádě se rychle vypracoval a vzmohl. Ve Fosiliích reprezentuje polistopadovou gründerskou generaci, která uvěřila, že píle, efektivnost a racionalita zmohou vše a svět postupuje rozhodnými kroky vpřed. Vladimírův otec polistopadový vítr nechytil, doklepal to do důchodu, nyní je vdovec, vášnivě kouří, ale stejně vášnivě i sportuje. Visí na alternativních webech a sepisuje blábolivý příběh o invazi imigrantů a vůbec zkáze západního světa. Dcera/vnučka Julie na Západě nyní žije, bude to dle všeho Holandsko, i když řečeno to nikde přímo není; vůbec místopisné reálie se ve Fosiliích nacházejí v mlze. Dvacátnice Julie studuje humanitní vědy, upozorňuje na sebe tamní úřady aktivismem proti těžbě uhlí. Lidmi otcova typu pohrdá a vyčítá jim, že jim planetu zachovají v zuboženém stavu a na dnešních mladých bude, aby ji aspoň trochu dali zase dohromady. Julie si uvědomuje, že ona a ti, s nimiž nachází společnou řeč, nikdy nedostanou možnost se tak dobře zabezpečit jako otcova generace, že na ně zbydou drobty z kdysi hojně prostřeného stolu.

Kašpárek disponuje talentem postihnout v desítkách detailů jinakost slovníku a postojů tří ústředních postav, neschopnost mluvit spolu „normálně“, bez skepse či ironie vůči druhému. Tento autorský um se uplatňuje v partiích takzvaně ze současnosti. Fosilie však zabírají podstatně delší časový úsek: jsou zde retrospektivní partie a v závěru se vyprávění přemístí do relativně vzdálené budoucnosti, kdy je život Julie a jejích blízkých nahlížen z perspektivy potomků, kteří už vědí, jak to se světem, který ústřední trojice reprezentuje, dopadlo. Od prvních odstavců knihy je patrné, že Kašpárek nehodlá nic ponechat náhodě. Když na úvodních, retrospektivních stránkách, při výletech do dalekých krajin, spolu hovoří Vladimír a Julie, které je jednou jedenáct, jindy pět, dceřina mluva se prakticky rovná té otcově. Autor nejspíš chce podat portrét inteligentního opečovávaného dítěte, jež je otcem soustavně vzděláváno, ovšem Julie tu je pouhou zmenšeninou dospělého člověka. (A zajímavá věc: kromě zmínky, že Juliinu matku sužují deprese, je vliv té ženy na dceřin osobnostní profil zcela pominut.) Naprogramováno je toho ve Fosiliích ovšem mnohem více. Figury jsou dosazeny do idejí a kategorií, karty Kašpárek rozdal předem — a aby nebylo pochyb, vševědoucí vypravěč rozpoložení postav nejednou okomentuje. Kromě toho textem procházejí kurzivou vysázené partie, jde o jakési vyšší rámování zasazující příběh do společenského kontextu. „Ale jak napravit pohled na svět, který se formoval celý život? Jak přimět rodiče podporovat své dítě v tom, co sami považují za ohrožení celého svého vesmíru?“ stojí v jedné z kurziv, z níž je patrné, komu autor fandí nejvíc.

Tím spíš, když do své vlastní identity investovali tolik dřiny, tolik sebezapření, tolik jiných zajímavějších já, která se nikdy nezrodila, že přiznat chyby, přehnanou horlivost a existenci slepých skvrn nutně znamená připustit, že to všechno bylo k ničemu? Možná by dokonce bylo lepší nedělat nic, protože snaha přerůst vlastní mizerné rodiče stvořila podobně mizernou prostřední generaci. Nové mentální zkameněliny, které přestávají stíhat tempo změn.

Když pak na Vladimíra hybatel díla sešle covidovou pandemii a tomu se zastaví svět, co se nestane — ajťák začne splétat genealogii své rodiny! Tady začne jít Kašpárkova próza kvalitativně citelně dolů, protože míjení se ústřední trojice vyčerpalo svůj potenciál, bylo by to už jen pořád dokola. Pisatel tedy přisype vzdálenou minulost i budoucnost a zesílí frekvenci „chytrých“ kurziv, neboť je třeba dopumpovat významy. Michal Kašpárek je bystrý, zručný, důvtipný autor, ale mylně spoléhá na to, že tyto dovednosti stačí k postižení současné rozporuplné reality.