Mám tu smůlu, že jsem duchovně založený člověk

Dům u Orobinců vychází jako další svazek edice Mlat. S každým dílem Omlatiny, platformy pro autorská čtení Mlatu, vychází také tištěný zin. V něm v rubrice „Staří mladí básníci“ píšou — jak se oficiálně říká — etablovaní o těch debutujících. „Prvotina třicátníka Ondřeje Krystyníka je zralá; zralá, až překvapuje, že je to teprve prvotina! Alespoň já jsem nad mnohými básněmi Domu U Orobinců žasl, i proto, že mi při jejich čtení přicházel na mysl Rilke, básník z nejvyšších,“ píše básník Vít Slíva. „Epigonství? Ne! Na to jsou to příliš jemné počty… Podobně u veršů jako ‚Ta pravá teologie, / teologie krev a mlíko, začíná až poté, / co padne gramatika na kámen‘ vyvstane v mysli Rilkův následovník Holan. Ale Holan to není… Skoro se chce středověce říct, že totožnost autora není důležitá, že důležitý je samotný text a jásot nad krásou, kterou stvořil.“

Slívovi, dnes už — nebojme se těch slov — českému klasikovi, nejspíše konvenovala Krystyníkova preciznost: přemýšlí nad strofami, počtem slov, přemýšlí, jak slova znějí. Rozlišuje dokonce nad tím, jak slova znějí na papíře a jak znějí nahlas. Během redakčního setkání to byla zásadní okolnost práce. A rýmuje! Dokonce hovoří k bohu. Nejspíše ví, že před bohem nic neskryje, proto ani nic neskrývá před člověkem. Ale žádné upjaté staromódní katolicismy, zbytečně se neotáčí. Pokora, hra i něha.

I když básně Krystyník trubadúrsky sbírá z niterných pohnutí, knihu pečlivě uležel. Za svoje verše se naopak postaví začátkem listopadu na čtvrtém letošním díle Omlatiny v Brně, Praze, Olomouci, Ostravě a Pardubicích (data a události na Facebooku/Instagramu Omlatiny).

Pro spáče a pokročilé

Začínám poznávat

znaky azbuky —

učím se punkem,

kultivace žádná,

mate mě internet,

usměrňuje láska.

Vtlouct si do hlavy

v slzách nad mobilem,

co jde.

Lepší plán

na přežití

nemám.

Zpěv

Nesešívej, bože, moje rány,

nenechávej je srůst.

Nevězni ve mně krev,

jako se věznívá víno v lahvích.

Nepoutej mě obvazy a stehy —

zhas ohně,

umlč hranici i rodinný krb

a z nastalého ticha

i sám sebe vyjmi.

Uteču!

Půjdu pěšky

a cestou si budu pískat.

Vyhnu se městům,

budu krást jabka,

pít vodu z potoků.

A až se ochladí,

tak prostě zmrznu.

Deadliny

Přebrodíš sto padesát celých

do štěrku namletých věrouk,

než chytneš za ucho jedno živoucí zjevení,

a stejně pak nevíš,

na kterou tvář je políbit,

aby se substance nerozplynula.

Ale co taky nakonec s duší:

chce se jak panda válet v bambusu

a chraň bůh, aby se rozmnožila.

Chraň hejkal malá dušata,

co by se chtěla prožužlat dějinami,

v nichž mají svaté knihy

své nevyřčené deadliny.

V divadle

Představují vystoupení

složené z cizích hovorů:

„Možná tam zaslechnete

i sami sebe!“

A opravdu. Mé mlčení

vystihli dokonale.

Druhý pokus

Mám tu smůlu, že jsem

duchovně založený člověk.

Jak tedy naložit s uvědoměním,

že tyto řádky vůbec

neměly být napsány?

A nejen ony — každé jedno slovo,

které má ruka kdy zaznamenala,

přitěžuje každým jedněm plicím

a každému jednomu žaludku.

Kterémukoli orgánu

připíšu chorobu na míru

a protržený recepis

vydám pod vlastním ISBN.

A vůbec, komu není shůry dáno,

naloží mu Krystyník —

tu máš hrb a tu máš vředy,

číst básně se nevyplácí

ani tělesně mimořádně

zdatným jedincům.

Já však mám tu smůlu,

že jsem duchovně založený člověk.

Nemoci těla mě vedou leda k tomu,

že si z vlastních jater

jako pohanští kněží

vyvěštím tu čirou bezvjemou budoucnost,

která se vaří na všechny —

a konev už začíná pískat.

Třeba na nás v té páře

bude čekat druhý pokus,

ale otázka zněla:

Co zatím s vědomím,

že tyto řádky vůbec

neměly být napsány?

Je mnoho možných odpovědí,

jen jedna ovšem léčivá:

vyčistit uši,

zchladit si čelo,

zatáhnout břicho

a napsat je znovu.

Déšť

Déšť nám rád připomíná,

že jsme přišli z moře

a že se tam snad i vrátíme,

až bude po všem.

Snad právě proto,

že se žábrami nečichá,

nás vůně každé bouřky učí,

jaké to bylo jimi dýchat.

 Liščí

Lidi si rádi kladou otázky.

Jako by to byly pasti,

které svou oběť přinutí

uhryzat si nohu.

„Už jste se, pane, poučil?“

„Ne!

A o to jsem šťastnější.“

Všechny básně jsou ze sbírky Ondřeje Krystyníka Dům u Orobinců, která vychází v edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny.