Dlouhé řádky, Pessoa, Debrecín

Buď toho napíšu mraky, nebo vůbec nic, nejsem si jistý — říkal jsem před odjezdem na literární rezidenci do Košic, když se mě někdo zeptal, co tam budu dělat, případně na čem budu pracovat. Samozřejmě že jsem nikomu nechtěl prozradit, jaký mám plán ani co hodlám zkoušet: výhodou je střežit tajemství.

Pochopitelně jsem toho nenapsal mraky, jak bych si přál, povedlo se splnit možná tak třetinu plánu, bude se ovšem dobře navazovat. Mnohem důležitější pro mne však bylo zjištění, že pokud jsou vhodné podmínky, umím se do toho položit. Posledních asi deset let totiž říkám, že kdybych měl klid, prostor a čas, psaní bych se věnoval mnohem víc: říkal jsem si to tolikrát, až jsem uvěřil tomu, že se jedná jen o nějakou moji výmluvu, proč to nejde. Překvapilo mě, že to tak není. Psaní je najednou o něčem jiném, když nemusím psát do sešitu někde po hospodách nebo ve vlaku, případně za chůze ťukat do mobilu, a potom vše přepisovat do počítače. Najednou je pak i čas na nějaké ty dlouhé řádky…

Sem tam se stane, že mě takhle dožene nějaký text, nějaká báseň, kterou jsem napsal dříve, často o něčem jiném: a v nastalé situaci dostane zničehonic nový význam. To se mi v Košicích stalo s touto básní napsanou loňského léta:

Nepotřebuju nic
Stačí mi málo
Postel
Stůl
Možná knihovna
Asi židle
Obsah tašky

A pod příbytkem kavárnu

Hodí se to náramně i na to, co jsem poznal tady.

Dny jsem trávil psaním, ovšem také čtením: a jedna z prvních věcí, co jsem tady udělal, byla návštěva knihkupectví. Knihkupectví Artforum jsem znal už z jiných slovenských měst, proto jsem nebyl překvapen, že to košické má stejně pestrou nabídku knih nejen slovenských, ale také českých. Ovšem překvapilo mě, že i další knihkupectví ve městě, ať už malá, nebo řetězce, mají obdobnou nabídku knih v obou jazycích. Můžete se rozhodnout, jestli si chcete Stepního vlka přečíst v češtině, nebo ve slovenštině (rozhodl jsem se pro slovenštinu). V sekci poezie najdete tituly českých autorů a autorek, které byste v regálech u našich knihkupců hledali marně, stejně jako byste u nás marně hledali jakýkoliv titul, který vyšel na Slovensku.

Zakroutil jsem hlavou. Jak je možné, že to u nás nefunguje aspoň jako na Slovensku, když jsou přece oba jazyky tak podobné a českému čtenáři by slovenské knihy významně rozšířily obzory — knihy jsou to totiž výjimečné, často i překladová literatura, kterou jen tak nenajdete. Proto jsem ani na moment nezaváhal, když jsem narazil na výběr z poezie portugalského básníka Fernanda Pessoy — verše, v nichž se ztrácí čas, které bravurně do slovenštiny přeložil Peter Zsoldos.

Občas

Občas mávam šťastné nápady;
náhla radosť, vytryskne myšlienka
a slová sa prirodzene odpútajú od mňa.

Potom si to napíšem, čítam…
Prečo som to vlastne napísal?
Kde na to chodím?
Odkiaľ sa to vo mne vzalo? Je to lepšie ako aj…
Sme azda na tomto svete len atrament a pero
a ktosi nami píše čmáranice, ktoré sú skutočné?

(Fernando Pessoa. Oáza v neistote. Bratislava: Portugalský inštitút, 2023.)

A ještě jedna speciální událost se odehrála — autorské čtení v maďarském Debrecínu. Nakladatelství Větrné mlýny mi totiž dalo za úkol uspořádat čtení v Maďarsku (z Košic to přeci není daleko) a vzhledem k tomu, že není třeba se hned cpát do hlavního města a v Debrecínu mám taky pár přátel, bylo rozhodnuto. S organizací na dálku mi velice ochotně pomohli Imre Olivér Horváth (básník a anglista) a Barnabás Pótor (redaktor nezávislého internetového časopisu kulter.hu), kteří domluvili vhodné místo a postarali se o pár článků týkajících se celé události v maďarských novinách. Ukázalo se, že Debrecín byl skvělý tah: nejenže i místní básníci jezdí číst spíš do Budapešti (pokud už se tam rovnou nepřestěhovali), ale že by někdo přijel ze zahraničí — to se už vůbec nestává. Debrecín, onen kalvínský Řím, je prostě další město na okraji — a to se jedná o druhé největší město v Maďarsku. Navíc, podle toho, co mi návštěvníci čtení řekli, to není jen tak, uspořádat v Maďarsku jakoukoliv kulturní akci, jelikož jsou všechny podniky napojené na vládnoucí stranu a je potřeba získat souhlas z vyšších míst. Jen jediné místo ve městě vzdoruje a tím je kulturní středisko Malter, kde naše čtení proběhlo. Pevně doufám, že se do Maďarska vrátím, pokud možno s větší básnickou delegací — nemyslím si, že by bylo v našich silách něco změnit, důležité je ukázat, že na ně nezapomínáme a není nám to fuk.

A takhle k závěru mě zase dohání jedna báseň, už dost stará, je z knihy Andrstán a začíná takto: V Polsku padla vlastizrádná vláda / Slovensko se drží / jako Maďarsko — a zde je její verze v maďarštině v překladu Róberta Svobody:

Lengyelországban megbukott a hazaáruló kormány

Szlovákia tartja magát
akárcsak Magyarország
Minálunk kedvező fordulat várható
Én inkább jól elbújva
kivárom
míg valakik
felőlem
értem is kivívják