Už zmiz, Worde!

Ke čtyřicátinám se obvykle přeje ještě přinejmenším jednou tolik let a co nejvíc úspěchů — vždyť se v tom věku potkává elán se zkušenostmi. Microsoft Word se ale ode mě takového přání nedočká. Naopak: přeju mu, aby se nedožil padesátin.

Důvodů k nenávisti jde najít spousta — zvlášť když člověk s Wordem dělá denně. Od těžkopádného rozhraní s tolika tlačítky, že palubní desky menších letadel závidí, přes omezenou kompatibilitu s jinými texťáky nebo i odlišnými verzemi Wordu až po cenu 4 099 korun. Při čtyřicátém výročí bych ale vypíchl jinou věc: žádný jiný software toho neudělal tolik pro nešťastné manželství textu a stránky.

Word nebyl první editor, který by umožnil na obrazovce naformátovat vše přesně tak, jak to má vylézt z tiskárny — ve své první verzi to dokonce ani neuměl. Právě jeho dominance v posledních třech dekádách ale vštípila absolventstvu středoškolské informatiky pomýlenou rovnici: psát text na počítači rovná se tunit jeho vzhled na listu papíru. Zaobírat se fonty, řezy, velikostmi písma, nebo dokonce jeho barvou. Řešit zarovnávání odstavců a okraje stránek.

Doba, kdy jsme většinu toho, co jsme na počítači napsali, vzápětí tiskli, abychom s tím utíkali na poštu nebo do školy, je dávno pryč. Svoboda (lomeno povinnost) ladit vzhled stránky nicméně nedávala velký smysl ani tenkrát. Vysázet dokument pohledně na formát A4 není snadné ani pro lidi, kteří se tím živí, natož pro ty, kteří k tomu přijdou poprvé a dostanou na výběr mezi Times New Roman a dalšími systémovými fonty. Word v tom dál nijak nepomáhal — nenabízel vkusné šablony ani pedagogické vedení, kerning flákal. Sice zdemokratizoval výrobu letáčků o oslavě šestých narozenin nebo výzvy k nalezení zaběhnuté kočky — ale ztížil práci na textech, jež má nakonec někdo profesionálně vysázet nebo které případně půjdou na web.

Formátování ruší při psaní od přemýšlení a při editování postup vyloženě komplikuje. I když Word umožňuje vyznačovat v dokumentu podnadpisy nebo citace, v praxi to dělá menšina, a většina jen líně zvětšuje a tuční písmo. Vkládaný text si drží formátování z původního zdroje. Občas se nějaký odstavec zobrazuje divně a je nutné přijít na to proč. Ujasnit si správnou strukturu článku nebo knihy je pak na telefonát. Jmenuje se to Word, ale odvádí to pozornost od slov.

Alternativy umožňující řešit nezávisle na sobě samotný text a (případné) formátování tiskových stránek byly dlouho příliš nerdy na to, aby se vůbec dalo uvažovat o jejich nasazení v nakladatelstvích a vydavatelstvích. Svůj článek či knihu si sice můžete napsat v elegantním markdownu, ale redakce bude na konci stejně chtít export do Wordu, protože je to průmyslový standard, s nímž každý jakž takž umí.

Teď to ale přece jenom vypadá, že se manželství textu a stránky, přežitek doby před webem a před e-maily, chýlí k rozluce. První ránu mu zasadily sociální sítě: v tweetu, facebookovém statusu nebo zprávě v messengeru si s formátováním moc nepohrajete a v instagramových stories místo listu papíru popisujete fotografii. Druhou ránu přináší velké jazykové modely jako ChatGPT: dotazy pokládáte prostým textem a prostý text na oplátku také dostáváte. Lišty pro výběr fontu a řezu mizí z publikačních systémů, komentářových polí i e-mailových klientů. Zbývá poslední, ale pro řadu z nás nejdůležitější meta: vrátit se k neformátovanému textu i tam, kde se texty živíme.

Už zmiz, Worde, a uvolni cestu novému průmyslovému standardu, který by nám umožnil soustředit se na to, co ti drze dali do názvu: na slova.