Status ohrožených druhů

Zopakujme si hned na úvod pár základních skutečností. Takzvaný status umělce není státem udělený glejt nebo řád — není to nic jako titul zasloužilého umělce. Není to ani doživotní dekret, z něhož plynou nějaké výhody, není to doživotní renta. A není to ani stříbrná kulka, kterou lze vyřešit všechny problémy nakupené v tuzemské kultuře v minulých letech. Nic z toho status umělce není.

Status umělce je — obecně vzato — nástroj kulturní a sociální politiky. Je to institut, kterým státy, jež ho do svého právního řádu zavedly, projevují mimo jiné uznání skutečnosti, že umělecká práce není stejná jako podnikání — je způsobem ochrany umělců před znevýhodněním na trhu práce. Může jít o soubor různých opatření, zákonů, úprav, vyhlášek a podobně, kterými se státy snaží narovnat pracovní podmínky umělců ve srovnání s ostatními pracujícími. Důvodů je pro to dost a dost.

Lidé pracující v kulturním a kreativním sektoru se ocitají ve velmi křehké pozici. Významná část z nich je na volné noze, nezřídka musí skládat více různých zdrojů příjmů, aby se uživili. Vzniká de facto horší podoba švarcsystému. Ve vyjednávání se svými protějšky na pracovním trhu se umělci ocitají ve slabší pozici — v českých podmínkách například nemohou zakládat odbory nebo společně stanovovat minimální odměny za tvůrčí práci. Výjimkou proto není ani stav, kdy se z umělecké praxe pod tlakem životních okolností stává i pro dobře hodnocené tvůrkyně a tvůrce něco jako koníček — činnost, které se věnují po večerech, o víkendech, berou si na ni volno ze zaměstnání, jímž si vydělávají na nájem a jídlo.

Není to ani zdaleka pouze věc Česka. Což je smutné, ale má to i jistou výhodu: můžeme čerpat ze zahraničních zkušeností. Je jich poměrně hodně, protože už v osmdesátých letech organizace UNESCO vyzvala k tomu, aby státy celého světa zlepšily profesionální, sociální a ekonomické podmínky umělců tím, že zavedou opatření související s profesní přípravou, sociálním zabezpečením, zaměstnaností, příjmem, zdaněním, mobilitou a svobodou projevu. V Evropě existuje řada států, které status umělce v té či oné podobě zavedly, není to však ani zdaleka dokončený proces. Není ani jednotný, jak ostatně ukázala loňská konference pořádaná na půdě našeho Ministerstva kultury, kde lidé ze státních institucí i profesních organizací z jiných evropských zemí prezentovali své zkušenosti.

Mohlo by se zdát, že v Česku se ze statusu umělce stalo téma až v letošním roce. To by ale byla mýlka. Institut umění — Divadelní ústav (IDU) k problematice vypracoval už poměrně velké množství podkladů a ještě před covidovou pandemií začal komunikovat s uměleckými profesními asociacemi. Status umělce je součástí aktuálně platné Státní kulturní politiky, stejně jako Národního plánu obnovy. A do značné míry právě díky němu — protože je závazkem nejenom směrem dovnitř, ale také vůči Evropské unii — se v dohledné době k jakési podobě statusu umělce dobereme. Zatím se zdá, že to bude poněkud drhnout, půjde to pomalu a po velmi malých krůčcích.

V současné chvíli se věci mají tak, že Ministerstvo kultury připravuje návrh nikoli samostatného zákona, ale novely Zákona o některých druzích podpory kultury. Čerpá z podkladů od IDU a od některých profesních asociací (které během loňského podzimu připravily výzkumy a rešerše za jednotlivé umělecké obory). S asociacemi se také dvakrát sešlo — jednou před létem a jednou po létě — na hromadnou pracovní schůzku. Nějakým způsobem jedná s dalšími rezorty (Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem financí…) o tom, co by v novele mělo být, ale zatím neexistuje formálně ustavená mezirezortní pracovní skupina. Návrh novely by přitom měl už letos na podzim doputovat na vládu. Zatím se dá odhadovat, že nebude příliš ambiciózní — reálně se tak promítne do života jen malé části umělců. Měl by být zřízen dobrovolný registr umělců, mělo by dojít k úpravě dotačních titulů Ministerstva kultury a vzniknout by měl nezávazný metodický pokyn k minimální výši honorářů za uměleckou práci. Podle lidí z Ministerstva kultury má jít o první krok, na který časem navážou další. Slibem nezarmoutíš, ale na stole zatím není žádná roadmap, kterou by bylo možné v příštích letech sledovat a hlídat. Dobrá zpráva naopak je, že se nově formuje Kulturní konfederace, která by měla být zastřešující organizací pro celou sféru a s níž stát bude moct status umělce a další podobná opatření řešit.

Mezitím však z kultury odchází stále více lidí. Jejich postavení je tak křehké, že často není zbytí. A s mizením určitého druhu tvůrců a tvůrkyň je to bohužel podobné jako s vymíráním živočišných druhů: pokud ochránci nebijí na poplach a nevytvářejí záchranné programy, tak si širší společnost jen stěží všimne, že ubývá raků nebo puštíků nebo bělásků. Až je najednou pozdě.