Přitažlivý a vzrušující zmatek Boba Dylana

Pravidelný průvodce Hostcastem Kverulanti Ondřej Nezbeda. Řeč šla mimo jiné i o playlistu, který lze ke knize poslouchat na Spotify…

Poslechnout zde

Jak jste tu knihu četli? Nebo poslouchali?

Bílek: To, že bych měl písně u čtení i poslouchat, jsem pochopil, ale dlouho jsem se tomu bránil. Přišlo mi, že to je taková ta evidentní věc, kterou bude dělat úplně každý. Jenže nakonec se tomu nedalo ubránit. Mě ta kniha tak nažhavila, že jsem některé písničky, které jsem vůbec neznal, k tomu prostě poslouchat začal.

Hruška: Taky jsem byl provokován, jako asi každý, kdo tu knihu dostane do ruky, abych si jednotlivé písně pouštěl, když čtu patřičné kapitoly, a činil jsem tak. Bez mučení. Bylo to výborné, protože se tam Dylan samozřejmě hlásí k řadě písní, které jsou opravdu notoricky známé a člověk už je má tak nějak uložené v archivu svého vnímání. Ovšem teď najednou — vyprovokován jeho pohledem — je schopen si tu profláklou a v archivu vnímání uloženou píseň znovu otevřít a někdy najít opravdu něco jiného. To je jedna z výrazných hodnot té knihy.

Vizina: Já jsem poslouchal ty jeho rádiové hodinky a snažil jsem se při čtení představit si jeho hlas, který mi dneska přijde už daleko zajímavější než hudba samotná, k níž nemám vůbec žádný vztah. Navíc jsem z „dylanovských“ podcastů, které sleduju, neměl o knize velké mínění. Často říkají, že je to klasická záchodová knížka — na jedno sezení si přečtete jednu píseň, a že to je vlastně derivát toho, co bylo dobré právě v tom rádiu.

Bílek: Mně přišlo dokonale dylanovské mimo jiné to, že ta kniha nedrží mustr, že těch 66 textů nelil do jednoho kadlubu. Někde je to doslovná interpretace, jinde evokace kontextu a tak… Má to rytmus a zároveň se tam věci mění a střídají…

Hruška: To je celý Dylan — ta zvláštní neuspořádanost a nespolehlivost knihy z hlediska žánru, z hlediska proporcí, z hlediska nějaké přirozené linearity. On vždycky vytvoří jakýsi zmatek. Okouzlující je, že je ten zmatek vzrušující a přitažlivý. Někde je to kousek básně, kterou si Dylan sestaví jsa pohnut tím songem, jinde podrobná analýza pozadí písně, osudu manažera, zpěváka, ještě jinde je to jenom lafeta k tomu, aby mohl obecněji pojmenovat nebo kritizovat dobu, anebo je to ještě větší ambice zachytit něco, co je obecnější, nadčasové, mytické… Je to celý Dylan. S jednou výjimkou — chybí tam jeho hlas. Ale je tam hlas písní. Kompenzuje tím ten svůj a pobízí nás, abychom si poslechli hlas jiných, kteří říkají cosi, co on považuje za podstatné.

Vizina: Čtenář se tam dozví hrozně moc o jeho postojích ke světu. Dozví se, jaký je vztah židovské Ameriky Dylanovy doby k té černošské, dozví se o zacházení s původními obyvateli, zkrátka o sociálním milieu té doby.

Bílek: Ano. On ty písničky svým výkladem otevírá světu. My se skrze konkrétní píseň ocitneme v nějakém kontextu. A člověk, aniž by to tušil, tak s knihou přečte i sociokulturní dějiny moderní Ameriky a možná i moderního západního světa.

Hruška: Ovšem jeho dějiny jsou živé, nejsou spolehlivé. Není ani jisté, co ten chlap myslí vážně a kdy si z nás zrovna dělá legraci. Nejčastěji je to dokonce obojí najednou. Člověk je z toho trochu rozházený a já mám po přečtení té knihy hlavu trochu jako „Ball of Confusion“, což je jedna z písní, která je tam připomínaná. To je to, co mě na Dylanovi přitahuje — on mě rozhází.

Filosofie moderní písně se v českém překladu ujala Gita Zbavitelová. Zachovává du formu původní verze, ve které Dylan čtenář oslovuje, tyká mu. Co na ten překlad říkáte? Petr Vizina ho v kritice pro Host silně kritizuje. 

Bílek: Překládat Dylana je dost těžká věc. Ukázalo se to ostatně už na projektu souboru všech jeho písní, které Gita Zbavitelová udělala. Člověk si nemůže pomoct a čte ten český překlad prizmatem toho, co všechno je v něm vlastně ztraceno. Filosofie moderní písně je text trochu jiného charakteru a místy mi tam vadila jistá mechaničnost překladu, ta doslovnost. Zároveň jsem nahlížel i do anglické verze a je třeba říct, že česká opravdu ledasco ztrácí. Často se tam objeví první český ekvivalent anglického slova. Myslím, že by bylo namístě si s tím víc pohrát, tolik netlačit na čas.

Vizina: Já bych se tou knihou v překladu vlastně nezabýval, kdybych nemusel a neslíbil to. Podle mě se to nepovedlo a vůbec nechápu, že je pod tím podepsaný jako odpovědný redaktor Petr Onufer, který je vynikající anglista. Když Dylan mluví česky, tak je pro mě místy opravdu obtížné to brát vážně. Ale je to těžké, asi by se to opravdu muselo přebásnit.

Hruška: Já bych měl tip na překladatele, který by to asi nevzal, ale kdo ví. Myslím, že to je zatím nejlepší překladatel Dylana…

Kdo by měl podle Petra Hrušky Boba Dylana překládat? Jak knihu číst a co je vlastně tou filosofií moderní písně? To a mnohem víc si poslechněte v Hostcastu Kverulanti na všech podcastových platformách.