Zpoza mzdové opony

V chorvatském Dubrovníku letos dopisy a balíky roznášeli čtyři noví pošťáci — z Filipín. Byla by to milá letní zajímavost, kdyby v sobě zároveň nenesla chmurnou zprávu o pracovním trhu v Chorvatsku, Evropě a na Západě obecně. Kromě Filipínců do Chorvatska ve velkém přijíždí za prací obyvatelé ze sousední Bosny a Hercegoviny, Srbska a na třetím místě překvapivě nejvíce z Nepálu. Země se totiž po vstupu do EU a na její jednotný pracovní trh vylidňuje. Mladí a schopní Chorvaté míří do západní poloviny Unie za lepšími platy. A horšími podmínkami. Stávají se součástí širokého proudu pracovní migrace směřujícího z východu na západ a z jihu na sever, kde zacelují strukturální nedostatky té či oné země anebo (a to možná především) obsazují pracovní pozice, o něž domácí obyvatelstvo z finančních nebo pracovněprávních důvodů nestojí.

Novinářka Saša Uhlová v roce 2017 publikovala v deníku Alarm o podobných pracovních pozicích v Česku sérii reportážních textů, které později vyšly i v knižní podobě jako Hrdinové kapitalistické práce. O celém projektu vznikl rovněž dokumentární film v režii Apoleny Rychlíkové. Rozhodnutí v reportážích a natáčení pokračovat v zahraničí padlo poměrně záhy, produkci však zastavila pandemie covidu-19 a omezená možnost cestovat, natož získat v cizině práci. Autorky se k projektu nicméně po vynucené pauze vrátily a letos jako jeho první výstup v nakladatelství Alarm vyšla kniha Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Uhlová v ní postupuje stejnou metodou jako v reportážích z Česka. Nechá se zaměstnat na prekarizované a často zneužívané pracovní pozici a následně píše o podmínkách, které se s danou prací pojí. To v případě agenturní nebo nelegální práce v zahraničí tentokrát znamená i cestování, shánění práce nebo řešení ubytování. Hrdinové kapitalistické práce v Evropě vypráví o třech pracovních pobytech a třech segmentech pracovního trhu. V Německu Uhlová pracovala přes agenturu na zeleninové farmě, ve Velké Británii se pokusila sehnat si práci v pohostinství, našla ji nakonec — opět s agenturní pomocí — v Irsku a ve Francii pečovala o seniory.

Novinářka Saša Uhlová

Uhlovou jako reportérku zajímají především lidé, jejich osudy a podmínky, v nichž musí žít a pracovat. Západní koproducenti kvůli tomu dokonce Uhlové i Rychlíkové vyčetli, že se ve filmu i knize málo mluví o neoliberálním kapitalismu. Tuto epizodu z natáčení v samotném závěru knihy Uhlová jízlivě glosuje s tím, že to všichni přece víme a že o problematice neoliberalismu už byly sepsány regály knih a tisíce komentářů. O čem se naopak dočteme minimálně, je, jak ten život v neoliberalismu konkrétně vypadá, jak působí na myšlenky, těla, touhy i pocity lidí, kteří za trochu lepším výdělkem jdou pracovat na prekérní místa a často bez minimálních záruk.

Přímá emocionální i tělesná zkušenost gastarbeitera nakonec prosakuje i ze samotných textů knihy. Byť jednotlivé pracovní pobyty trvaly jen zhruba měsíc a Uhlová se mezi nimi vracela do Česka, a dokonce pohřbila tatínka, jako hlavní emoce se přes frustraci, únavu, hněv nebo rozčarování prosazuje v deníkových záznamech a reportážích stesk po vlastní rodině. Uhlová je sama a unavená, s rodinou má kvůli pracovní náloži minimální spojení, stesk jí zabírá čím dál větší myšlenkovou kapacitu — a o to víc obdivuje Polky, které tráví v odloučení od svých dětí nebo partnerů tříděním či krájením zeleniny v Německu mnohem delší dobu, někdy i roky. Musí. Dům potřebuje opravit; dluhy se musí splatit; z polských důchodů nejde vyžít. Něco podobného slyší i od Slováků, kteří pracují v jednom irském hotelu: exekuce, nulové příležitosti, mizivá podpora. Ze stejných důvodů Alžířanky či Albánky suplují ve Francii systém péče. U posledně jmenovaných je zároveň emočně náročná sama práce, Uhlová popisuje vlastní pocity zrady, když se loučila se seniory, kteří se k ní coby jediné pomoci a stabilitě v životě upnuli. Při tom však není čas na nějaké hloubání, téměř totiž není čas ani na spánek a jídlo, natožpak na odpočinek nutný k přemýšlení. Tělo bolí od namáhavé práce. Ne náhodou se v Irsku často Uhlové ptali na věk — práce v hoteliérství je pro mladé a silné organismy, které toho hodně vydrží. Starší odcházejí dřív.

Vyčerpání těla i duše se nakonec propsalo i do stylu knihy. Kapitoly z Německa Saša Uhlová rekonstruovala pomocí nahrávek telefonátů s manželem: představa, že bude po dvanácti čtrnácti hodinách tvrdé dřiny něco psát, se ukázala velmi brzy jako naivní. Materiál je to surový, Uhlová se nemohla soustředit než na přítomnost, její ubíjející repetitivnost i malé záblesky štěstí v podobě kolegiální solidarity nebo pauzy na „cigáro“. A podobný charakter mají i zápisky z Irska a Francie. Možná je tak označení (knižní) reportáže tentokrát zavádějící, spíš jde o bezprostřední deníkové zápisy.

Jde ovšem o deníky, které lze zobecnit. Unavení a smutní jsou všichni. Všichni vědí, že vězí v nespravedlivém systému, ale nelze s tím nic dělat, téměř se na to ani soustředit. Volno se vyplňuje drobnou radostí, nákupem, odpočinkem nebo chvilkovým návratem domů. Pracovat se ale musí, a tak se znovu vrací, aby podobná místa v Česku, na Slovensku nebo v Chorvatsku zastali zase stejně unavení lidé z Ukrajiny, Vietnamu nebo Filipín. Nebo třeba Italové či Řekové ve Skandinávii. Jak snadné by bylo svalit systém postavený na dostupnosti levné pracovní síly na neoliberální kapitalismus! Ten svůj nemalý podíl viny určitě nese — zvlášť třeba v případě USA využívajících mexické migranty —, v případě jednotného pracovního trhu EU za „mzdovou železnou oponu“ může i politická reprezentace na národní i unijní úrovni. Současné české boje o výdaje ve školství nebo regulaci pracovních podmínek ve zdravotnictví toho jsou výživným důkazem. A taky připomínkou, že vykořisťování se nevyhýbá vůbec nikomu, že to není problém jiných, ale úplně všech.