Dvě ženy a kouzelná kočka na útěku

Nezletilá Bea utíká z domova, když narazí na automechaničku Lou a ta jí nabídne svezení. Z náhodného setkání se vyvine osudová cesta, na jejímž konci se obě mladé ženy vyrovnají se svými traumaty. Zní to jako banální road movie, rukopis Walden, charakteristický snovostí, melancholií i určitou odcizeností, ale rozvíjí jednoduchou osnovu v originální scénář. 

Už citát z básně „Itinerář“ od feministické spisovatelky Adrienne Rich, která si prošla comming outem až po porodu tří dětí a více než dvacetiletém manželství, v úvodu komiksu otevírá v jejím díle novou kapitolu. Walden sice od počátku své kariéry vytváří postavy s LGBT+ identitou a v jejích komiksech se téměř nevyskytují muži, dělá to ale tak samo sebou, že to někteří recenzenti (ať záměrně, nebo nevědomky) opomíjejí.

Prvním jejím komiksovým románem, který v češtině vyšel, byly autobiografické Piruety (2017, česky Paseka, 2021). Ačkoli vypráví o zákrutách dospívání, kdy se vyoutovala, samotné svěření se blízkým, že je lesba, tvoří přirozenou součást bolestného hledání vlastní identity. V něm je sexuální orientace jen jedním z velkých kroků k finálnímu zjištění, že se nechce stát krasobruslařkou, ale komiksovou kreslířkou. 

Vzápětí se přidal překlad sci-fi webkomiksu Na paprsku (2018, česky Centrala, 2022), který začala publikovat na pokračování na internetu na podzim roku 2016 a v němž už muži zmizeli zcela a zůstaly jen postavy s ženskou identitou v celé šířce spektra, případně nebinární osoby. Tato skutečnost nijak neproniká do děje, jednoduše to tak je a zápletka se točí kolem zakázané lásky mezi dívkami ze znepřátelených rodin. 

Tento způsob, kdy homosexualita není středobodem vyprávění, a přitom lesby a gayové jsou hlavními postavami, lze v americkém komiksu nalézt sice častěji než v českém, ale Walden jej ovládá nejkomplexněji. Avšak Kam jsi zmizela? přidává feministický náboj a nejde jen o zmíněný citát. Prvních osmdesát stránek se komiks zdá být precizně nakresleným komorním dramatem na pozadí texaské krajiny. Neosobní předměstí střídají nekonečné dálnice obklopené vyprahlou krajinou, přerušované jen rodinnými benzinkami a klasickými drive-in restauracemi. Inspirace mangou, na níž vyrostla, se tu projevuje v práci se střihem a v estetice postav, ty se u Walden často podobají. Přestože obvykle používá dvoubarvu a její odstíny, její kresba podobně jako v japonském komiksu stojí na lince. Purpurová, oranžová, petrolejová paleta Walden potemněla a barvy hoří v zapadajícím slunci. Hrdinky skoro nemluví, jejich mimika není nijak výrazná, přesně do okamžiku, než se na scéně objeví zatoulaná bílá kočka a Bea se rozhodne ji zachránit. Zvrat, který nastane, je nečekaný, začne sněžit a postupně se přidává stále více magicko-surreálných prvků. Na scéně se objevují maskovaní muži a pronásledují dvojici žen napříč Texasem, aby získali nadpřirozenými schopnostmi obdařené zvíře.

Autorka v rozhovorech opakovaně uvádí, že její vizuální slovník zásadně ovlivnila tvorba legendy animovaného filmu Hajaa Mijazakiho, v případě Kam jsi zmizela? tento vliv opět zdůraznila. A není to jen kočka coby převozník mezi reálným a fantaskním světem, ale také existence magického i mystického v našich životech coby jeho další dimenze.

Společné nebezpečí Beu a Lou sbližuje, v panelech se častěji objevují bubliny a v nich důvěrná sdělení. Obě mladé ženy zjišťují, že útěk nepřináší úlevu, jestliže si člověk nedokáže odpustit sám. Emoce se zahušťují, kontury skutečného světa rozpouštějí a Bea se konečně odhodlá říct, proč utekla z domova.

Symbolicky se Lou svěří během nočního koupání, a smyje tak ze sebe vinu, že se nedokázala ubránit znásilnění, že dovolila, aby se to opakovalo. V těchto panelech Walden nechala jen zčeřenou vodní hladinu, která se rozlévá přes bubliny plné Beina sebeobviňování i hranice panelů. Úleva však nepřichází, přízraky na dvojici dorážejí a vše vrcholí zběsilou automobilovou honičkou. Skutečnost, že do komiksu autorka obsadila muže jen coby sexuálního predátora a mužské pohlaví přisoudila také pronásledovatelům z fantaskního světa, mělo v době, kdy vrcholilo hnutí #MeToo, jistě souvislost, i když ne přímočarou. Walden se nesoustředí na násilníka ani na kontext, v němž k sexuálnímu zneužívání mohlo dojít, ale na to, jak se trauma propisuje do Beina myšlení, kam ji zavádí. V jejím podání trauma exploduje v horečnatý fantaskní svět a přeživším posílá vzkaz, sice kódovaný uměleckým jazykem, přesto zřejmý: oběti nenesou žádnou vinu a lidská mysl je dostatečně silná, aby ustála trauma a mohla se vydat na novou cestu.