Malý dopis místo velké kytice

Vážená paní Glücková!

Možná se to zdá divné, ale v naší zemi pořád vycházejí sbírky básní; a sbírky poezie taky. Dokonce i té Vaší, jak víte. Ještě pořád totiž máme neohrožená nakladatelství, jako je Opus nebo Argo, kde pracují redaktoři jako Štěpán Nosek nebo Petr Onufer a překladatelé jako Veronika Revická nebo Tereza Vlášková.

Když jsem poprvé před časem četl Vaši sbírku básní (nebo bych měl spíš napsat „kompozici“?) s názvem Divoký kosatec, koukal jsem jako zjara. Ona taky jarem začíná a táhne se přes léto až do pozdního podzimu. Dovolujete si tam věci, které jsou v našem básnictví dost dlouho podezřelé, nevítané, a chce-li být autor kritikou oceněn a uznáván jako živý básník současnosti, tak i nebezpečné. Například mluvíte ke Stvořiteli. U nás je už Stvořitel víceméně překonaná instance. Básníci a básnířky se obracejí se svými stížnostmi, návrhy a výzvami k politikům, vládám, korporátním bossům a jiným mocným lidem vezdejšího světa. Vědí, že se tak svou kritikou nemůžou minout, budou působit znale a angažovaná rozhněvanost je zbaví nálepky naivních chudokrevných snílků, kterou si poetové vlastní vinou dávno vykoledovali.

Vy ve své knize dokonce necháváte mluvit květiny! Tak s tímhle jsme se rozloučili už dávno. Naši autoři a autorky vědí, že neexistuje profláklejší symbol lyrické sentimentality, než je právě flóra. A nechat ji ještě v básni mluvit, to znamená spíchnout si z ostudy patetický kabát. Žasl jsem zkrátka nad Divokým kosatcem jako zjara. Nad tím, jak z těch tradičních básnických květinek a kytiček umíte udělat zpátky květiny. Jak jim vracíte hrdé tajemství. Mluví zase přirozeně svou barvou, vitalitou i zánikem. Jsou důstojné ve svém vzpřímeném růstu i uvadání, jsou pro Vás naprostou obyčejností i znamením. Neslouží, ale nejsou úplně netečné. My lidé je nezajímáme, ale dokážou se záhadně otevřít naší účasti. Jsou mimochodem, a tedy absolutně. Zaujalo mne už tehdy, při prvním čtení, jak ty sněženky, ladoňky, růže, hluchavky, lilie, chrpy, jetely necháváte mluvit důsledně v půdě, jak je nepotřebujete trhat do vázy, a už vůbec ne vázat do kytic. (Jen v jedné básni je těžká váza plná bílých pivoněk a ta báseň působí v rámci celé knihy velmi zvláštně a výjimečně.) Květiny žijí kruhový život, píšete v jednom verši. Důležité pro Vás je, aby květiny zůstávaly spojeny se slunečním světlem a vzduchem, neboť tak jsou vydány nehmatným vlivům, a stejně důležité pro Vás je, aby zůstávaly spojeny se zemí, aby v ní rostly a odkazovaly k ní, protože Vás tolik trápí lidský život a jeho (bůhví) konečnost, která je se zemí rovněž spojena. S vědomím konečnosti svádíte ve své poezii neustálý zápas. Je to zápas doslova na život a na smrt — a přitom jste stále připravena se smířit. Poctivě se Vám to úplné smíření nedaří, ale Vaše připravenost se smířit, s bolestí, nesrozumitelností, vlastními chybami, smrtí, ta připravenost je ohromující. Bývá lehounce ironická, hořká, se smyslem pro paradox. Ale je hluboká a dělá Vaši poezii nezapomenutelnou. „Jen jsme vytušili, že není lidskou podstatou milovat / pouze to, co lásku vrací.“ Kvůli takovým veršům jste stávala v trávě, skloněna nad květinami.

Dne 10. prosince 2020 Vám švédský král bude předávat Nobelovu cenu za literaturu. Kromě medaile a diplomu a hromady peněz s největší pravděpodobností dostanete — jak už to při takových ceremoniálech bývá – také kytici. Kdybych směl švédskému králi radit, doporučil bych mu, aby letos rozhodně udělal výjimku a místo kytice předal laureátce květináč. V něm zasazený třeba divoký kosatec nebo sněženky, to je jedno, král jistě umí sehnat to i ono. Vidím Vás, jak doma květináč opatrně obracíte a sázíte hlízu do země, v níž je její konečnost i trvalost, a pak stojíte skloněna nad ní… Ale nejspíš dostanete od krále ten pugét. Prosím, připravte se na to. Bude jistě ohromný, pestrý a do týdne ironicky zvadne. Můžete si za to sama. Psala jste o životě květin tak krásně, že vám teď odměnou budou jejich nařezané stonky.

V dokonalé úctě, Váš Petr Hruška

Vlčí mák

Luise Glücková

 Jak úžasné je

nemít

mysl. Pocity:

ach, ty mám, ty

mne ovládají. Mám svého

pána v nebi,

jmenuje se slunce, a jemu se

otvírám, abych mu předvedl

oheň svého srdce, oheň

jemu tolik podobný.

Čím by mohla být ona sláva,

než srdcem? Ach, mí bratři a sestry,

snad jste se mi kdysi dávno podobali, 

než jste se stali lidmi?

Uvolili jste se

rozvinout jedinkrát, vy, kdo se již nikdy

nerozvinete? Neboť vpravdě

nyní promlouvám tak

jako vy. Promlouvám,

neboť jsem opadal.

Přeložila Veronika Revická