Planeta je špinavá klec

Zbyněk Fišer je rozvážným básníkem, který své verše pečlivě schraňuje a vydává poskrovnu — debut Lesbický sen vydal v Atlantisu v roce 1993 a druhou básnickou knihu Někde za Truchlovem v roce 2014 v Druhém městě. Periodicita vydávání je ovšem zrádná a v tomto případě moc nesouvisí s poetikou — Fišer totiž není rozjímajícím básníkem, který kdovíjak dlouho pokorně čeká na zázrak chvíle, je autorem rozvíjejícím bohatý básnický fikční svět, jenž typologicky nestojí na tradicích české poezie. Jeho sbírka Někde za Truchlovem se vyznačovala nevídanou imaginativní epizací, přitom šlo vlastně o konkrétní příběh holčičky týrané alkoholiky, následoval baladizující a expresivní Jarmark na Božepoli jako skvostné pásmo a celá kniha pak byla strukturována nejenom na základě prolínání žánrů a tvůrčí hry s nimi, ale také na konkrétních řečových hrách.

Podobně na tom je Vít Janota, jehož kniha Poslední zpráva z obleženého města (2021) rovněž propojuje velmi silnou imaginativnost ve spojení s rámcovým epickým, místy až archetypálním příběhem, který jednak proplouvá v pozadí jednotlivých básní, jednak se vyznačuje onou suverénní obrazotvorností a místy přechází až v melodramatický básnický výkřik. Jeho sbírku uvozovala mytizující báseň o dávno zapomenutých městech, prázdných křižovatkách, sarkofázích ticha, pozůstatcích vysloužilých navigačních systémů a o tom, jak si teď na sebe bereme „masku posledních mlčenlivých cestujících“. Tento příběh o zapomenutých městech, místech mimo radary a mapy probublával napříč celou knihou vedle temných melodramatických epifanických promluv, jako například: „Zdálo se / že je to blízko // Blíž než dopravní letadla / klesající před svítáním na přistání / přes náš dům // Blíž než některé / těžko uvěřitelné aspekty tvé existence / které jsem se po paměti / snažil vylovit z té vibrující rozeřvané tmy // Ve skutečnosti ale / nic nemohlo být dál“.

Místy Janota do knihy „brechtovsky“ zasahoval, aby básně tzv. zcizil, a v oné posledně citované básni pak pokračuje a zaznívá rovněž opět zcizujícím hlasem kontradiktorické předznamenání sbírky současné: „A když to říkám / mluvím o horizontech událostí / o místech / kde světlo zůstává viset nehybně v prostoru / jako amorfní duhový přízrak // Vlastní slova mě zrazovala / Vždycky se našlo nějaké / které stálo stranou / vždycky aspoň jedno trčelo / jako starý uzlovitý kořen // Ta bezmoc / vidět / vědět / ale nedosáhnout / To mluvím o velkém díle“.

„Velké“ vyvolavačské dílo

Právě odkazem na tzv. velké dílo končí i nová kniha Vzestup a pád říše stínu, kde se píše, že „největším žalem lidského srdce / je porozumět velkému dílu / jeho struktuře a řádu“. Opět se při četbě ocitáme v nevyjasněné době i místě, opět je kniha nesena místy v dystopickém a takřka apokalyptickém tónu, který dynamizuje hutná básnická řeč. V Poslední zprávě z obleženého města byly jednotlivé básně (místy více či méně) součástí volnějšího myticko-dystopického rytmu příběhu. Každá báseň byla ovšem „pojmenována“ třemi hvězdičkami, a tak byl onen příběh pravidelně narušován jistou svébytností každé básně. Současná kniha oproti tomu utváří spojený tok textu, který se žánrově nachází mezi básnickým proudem, poemou a symbolickou panychidou, což u Janoty opět umocňuje biblická citace na začátku sbírky.

Napříč oním básnickým tokem na nás básník navíc pomrkává a hraje si s časovým i čtenářským horizontem, který se tu otevírá časové interpretaci a konkretizaci, místy zase zamlžuje opět poměrně hutnými a opět melodramaticky intelektualizujícími verši k nadčasovosti a paraboličnosti — to znamená, že se čtenáři nabízí možnost interpretovat verše s odkazem na aktuální historickou realitu, ale rovněž je možné díky mytizující formě podobenství interpretovat verše nadčasově.

Časovost nám implicitně připomíná veršem „neboť více jak dvacet let uplynulo / od těch dávných heroických dní“ a zejména předchozí „a jako už kolikrát předtím / našel se i král těchto blouznivců / který ale vlastně nikdy nebyl králem / stařec dutý a prázdný / zjevně klesající / stále hlouběji do artéské studně šílenství / kterého jen náhodně / vyvolili ze svého středu / a v jeho bezzubých ústech / se jako mávnutím kouzelného proutku / vše měnilo na svůj opak / lež na pravdu / pravda na lež / až najednou v našich životech / kromě nejistoty / už jisté nebylo vůbec nic“.

Samozřejmě tyto verše a celá kniha, která je příběhem z jakéhosi tragického místa a času, kde se bezpečí proměňuje v neustálý střeh, nejsou jen pouhou parabolou posledních let naší společnosti, respektive let normalizačních — stále nám za zády básní prochází skutečnost planety, která je „špinavá klec / plná nemytých upocených těl / trhavě letící vstříc antracitové hlubině zítřka“. Můžeme vidět, že silná, takřka apokalyptická expresivita, podobná Fišerově Jarmarku, mocně probleskuje i touto knihou. Janotova poema si záměrně hraje s tím, že lze tuto poemu vztáhnout k naší politické situaci po roce 1989, ale zároveň je svou hutností a mnohoznačností nadčasová. Nejvíce mi při četbě vytanul Mikuláškův Vyvolavač — je to rovněž velice expresivní a surová báseň, rytmizovaná místy rozbujelou a temnou obrazností a zároveň v ní figuruje velice sugestivní, biblizující vypravěč. Jinak ale podobných monumentalizujících, varovných básnických celků nenajdeme v historii české literatury mnoho.

Zvolený „tón“ knihy je dle mého názoru problematický, protože vedle skvostných pasáží sbírka opět obsahuje místy až příliš přehutnělé básnické výkřiky vyznívající melodramaticky a jako takřka mesiášské apostrofy. Na druhou stranu je poměrně jasné, že zvolený žánr logicky vyžaduje takové „řečnické“ postavy. I přesto se mi ovšem zdá, že je to místy přepálená poloha, která přechází z naléhavosti až k přebujelému patosu.

Místy se pro změnu Janota obrací k opačným koncům a jako v předchozích knihách si, podobně jako třeba básnické subjekty Jana Škroba, všímá i každodenních nenápadných věcí, jež mají silnou projasňující funkci: „až jsme nakonec / v příšeří nízkých kleneb průchodů / a nažloutlého svitu slepnoucích žárovek / v místech / kde hra stínů bývá nejhlubší / kde se unavený pohled / tak rád mate / svým vlastním zřením / neodvratně spatřili / sami sebe“.

Zařadit Vzestup a pád říše stínu je v rámci básnické typologie zajímavé — za posledních deset let lze pozorovat v této typologické oblasti jednak konkrétní a poměrně silnou básnickou kritiku společnosti ve verších Petra Hrušky, jednak stojí Janotovi ještě blíže Jan Škrob se svou velmi imaginativní dystopickou poetikou. Nicméně zvolenou formou, jednolitým proudem napříč knihou a zvolenou temností, expresivností a jistou takřka apokalyptičností se Janotova sbírka blíží velice ojedinělému tvaru zmíněného Vyvolavače Jana Mikuláška a takovou báseň po roce 1989 v české poezii nenajdeme, byť můžeme mít výhrady k její místy přílišné patetizaci.

Brechtovská romance 21. století

Kniha Zbyňka Fišera Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030 je svébytná jinak, a to konkrétním tragickým milostným příběhem mezi Jaminem a Angelinou, mezi Paříží a Pásmem Gazy, příběhem, který popisuje nejen jednu tragédii a úmrtí milované, ale ukazuje, jak se na sebe dále lepí další a další tragické lidské chyby. Z konkrétního příběhu se stává nadčasová balada o nesmyslných tragických silách, které člověkem neustále transhistoricky smýkají. Zároveň i zde za celou knihou místy prosvitnou biblizující chvíle, „když nade mnou jsi paže rozepjal / a z popela z kostela zvesela řekl: Povstávám“ a kdy hmyz oslovuje člověka: „Kdes byl, boží synu, když jsem mávala o pomoc? A teď, / zprzněna, lákám tvůj zor?“

Stejně jako v minulých Fišerových knihách jsme neustále při četbě žánrově znejišťováni — čteme tady příběhy z televize, dialogy mezi nezúčastněnými postavami za oním příběhem z televize, dialogy mezi hlavními postavami tohoto básnického příběhu, nalezneme zde dopisy, maily, esemesky, odposlechnuté písně i píseň takřka zaříkávací, symboliku rostlin či senegalský parfém pro mrtvé, je zde citován Jacques Prévert, setkáme se s aluzemi na další osobnosti kulturních dějin a časoprostorové skoky a návraty.

Jestliže jsem u Janoty zmiňoval Brechta, platí to i u této knihy, která je vším výše uvedeným neustále zcizována — ona tragická básnická „romance“, do jejíhož fikčního světa je historicky čtenářstvo většinou plně pohlceno, a je velice těžké se odpoutat od vtažení do možného světa básně, je zde ona četba neustále narušována konkrétními daty, jmény, zmíněnými intermediálními formami utváření fikčního světa, a tak je paradoxně posílen čtenářský vztah k popisovaným dějům tohoto, minulého i budoucího světa — oněmi autorskými „nástrahami“, které jsou vloženy do lyrického toku básně, si dle Brechta vytváříme kritický vztah k aktuálnímu světu a nejsme pohlceni (zní to takřka platonsky jako kritika „básníků“) do „lži“ fikčního světa.

Zbyněk Fišer je mimo jiné autorem velmi dobrých knih, v nichž se zabývá teorií a praxí tvůrčího psaní — aniž bych chtěl banalizovat závěrečné hodnocení, zdá se mi, že kniha knihu opravdu strukturuje velice tvůrčím způsobem, který opouští tradiční stereotypy české poezie, tj. poezie vycházející z jednolitého básnického — nejlépe existenciálně bezprostředního (zázrak básnické chvíle) — lyrického proudu. Naše čtenářská očekávání, naše „kulturní encyklopedie“ jsou obecně kvůli středoškolské a vlastě i vysokoškolské kanonické četbě nastaveny na takový tvar lyrické básně, který psali Jan Skácel, František Halas či Bohuslav Reynek, a tyto básnické linie byly následovány i po roce 1989. Mimochodem úspěch takového experimentátora, jakým je Pavel Novotný, v jeho posledních knihách nevychází ani tak z nějakého experimentu, ale naopak z existenciálního vzpomínkového proudu, což je pro recepci v české poezii příznačné. Podobně jako u Janoty si nepamatuji, že bych za posledních patnáct let četl sbírku podobného ražení, která je jednak konkrétním časovým příběhem/romancí z Pásma Gazy, jednak je strukturována právě mnoha zcizujícími způsoby.

Podivuhodnost oněch dvou knih je právě v suverenitě a intenci, s níž vyvolávají a berou se dějů světa, který zároveň takřka konkrétně oslovují, ale zároveň jej nadčasově symbolizují. A dělají to po svém, s neskrývanou hravostí i vážností, a lze tedy pozorovat, že dějiny opravdu neskončily a naopak nabírají na obrátkách, neboť se oněch „velkých dějů“ snaží dostát „velká díla“.

Vít Janota: Vzestup a pád říše stínu. Dauphin, 2022, 56 stran.

Zbyněk Fišer: Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030. Druhé město, 2022, 62 stran.