Kdo se bojí Agnieszky Holland?

„Ve třetí říši Němci natáčeli propagandistické filmy, které ukazovaly Poláky jako bandity a vrahy. Dnes na to mají Agnieszku Holland…,“ napsal ministr spravedlnosti a zároveň generální prokurátor (v polské vládě zastává tyto dvě funkce jeden politik) Zbigniew Ziobro na Twitteru. Podle dalších významných vládních činitelů je slavná režisérka „nemocná nenávistí k Polsku“ (napsala soudkyně Ústavního tribunálu Krystyna Pawłowiczová) a její film „bude útokem na vládu Polské republiky“ (náměstek ministra — koordinátora zvláštních služeb — Stanisław Żaryn). „Kdo sponzoruje tohle hovno? Rusko, nebo Bělorusko?“ ptají se neomaleně uživatelé internetu. „Bojkotujte tuto protipolskou ohavnost!“ vyzývá anonymní vlastenec na diskusním fóru největšího filmového portálu.

Poláci si již zvykli, že politici a příznivci vládnoucí pravicové strany házejí urážky na každého, koho považují za nepřítele, obviňují je ze zrady a ze služby Němcům. Pro české čtenáře však může být překvapením, jakému rozsahu slovní agrese ze strany vládních představitelů čelí polští umělci. Jiná věc je, že čeští umělci možná nedávají domácím politikům mnoho důvodů k útokům. Snažím se vzpomenout na český film, který vyvolal pobouření úřadů. Existuje v České republice režisér, kterého členové vlády označili za zrádce, vyvrhele národa? Hm, kdy jsem se naposledy vůbec díval na nějaký český film?

Zelená hranice vypráví o tragédii, která se už dva roky odehrává na polsko-běloruské hranici. V létě roku 2021 tam Putin a Lukašenko přitáhli tisíce uprchlíků, hlavně ze Sýrie a Afghánistánu, kteří se chtěli dostat do Německa a dalších západoevropských zemí. Polská vláda se rozhodla, že do pohraniční oblasti nikoho nepustí — ani uprchlíky, ani novináře —, a podél hranice postavila zeď. Od té doby byla v lesích na východě Polska nalezena těla desítek lidí včetně žen a dětí, kteří umrzli nebo zemřeli hlady a vyčerpáním. Žádné z obětí pohraničníci neumožnili podat formální žádost o azyl; uprchlíci, kteří se ocitli v lesích, jsou stále — v rozporu s polskými i evropskými zákony — vyháněni a někdy doslova vhazováni zpět na běloruskou stranu. Několik aktivistů uprchlíkům pomáhá, ale většina Poláků si myslí, že se jich tento problém netýká: uprchlíci si za to mohou sami, ostatně to žádní uprchlíci nejsou, musíme se bránit hybridnímu útoku z Běloruska a Ruska. A vůbec — copak Ukrajincům nepomáháme dost?

Agnieszka Holland ukazuje drama na hranici Evropské unie z pohledu jedné syrské rodiny (hrají ji skuteční uprchlíci, herci ze Sýrie), polské pohraniční stráže, místních vesničanů a aktivistů. O posledně jmenovaných režisérka řekla v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu: „Za dvacet let se aktivisté z pohraničí stanou Spravedlivými [mezi národy světa]. A najednou se ukáže, že všichni pomáhali.“ Dnes jsou však stejně osamoceni jako Poláci, kteří za okupace pomáhali Židům. 

V jedné ze scén filmu aktivistka zadržená policisty recituje otčenáš, aby dokázala, že je Polka. Holland v rozhovoru zmiňuje, že tato scéna, stejně jako všechny události zobrazené ve filmu, se skutečně stala. Ještě více šokující však je, že mladí herci nevěděli, že stejným způsobem byli mnozí Poláci za okupace nuceni dokazovat, že nejsou Židé. 

A tak se nám před očima opakuje zapomenutá tragédie: lidé umírají v polských a běloruských lesích, ve Středozemním moři, v Lamanšském průlivu. Umělci, kteří o tom podávají svědectví, jsou některými politiky obviňováni, že slouží Berlínu nebo Bruselu, zatímco jiní mlčí, stejně jako většina z nás. Říkáme si: Co máme dělat, pustit do Evropy miliony Asijců a Afričanů? 

Kdo se tedy bojí filmu Agnieszky Holland? Obávám se, že my všichni.