Nach Frankfurt

Je to bezesporu velká věc. Na tiskové konferenci v konírně Nosticova paláce padala slova jako „splněný sen“ (Martin Baxa), „velká příležitost“ (ředitel Světa knihy Radovan Auer) nebo „mimořádná výzva“ (ředitel Českého literárního centra Martin Krafl).

Pro českou literaturu to však v první řadě bude velký test. Není totiž jisté, zda tento splněný sen, velká příležitost a mimořádná výzva neodhalí v plné síle spíše její slabiny. České literatuře dlouhodobě chybějí nejen finance, ale také širší profesionální základna a dostatečná oborová infrastruktura. Nemluvě o tom, že české literární prostředí, nakolik je malé, se zcela v duchu freudovského narcismu malých rozdílů ještě rozpadá na skupiny, jež na sebe zahlížejí. Česká literatura není zvyklá vnímat se jako jeden celek, jenže právě to se od ní teď žádá: potlačit názorové odlišnosti ve prospěch společného zájmu. Hostování ve Frankfurtu je šancí zahlédnout vlastní obrysy zevnitř. Ujasnit si, kdo jsme a kým chceme být.

Přihláška se s tím vyrovnala filigránsky. Ústředním heslem kandidatury se stal slogan „Česká republika — země na pobřeží“. Motiv Česka jako přímořského státu pochází od Williama Shakespeara, v zajímavější podobě ho najdeme u Ingeborg Bachmannové. Pro potřeby kandidátského Bid Booku (PDF ke stažení zde) je definice země tím, co jí zásadně chybí, vtipnou strategií. Je však zřejmé, že dříve nebo později budeme muset nabídnout to, co máme, ne to, co postrádáme.

Česká literatura samozřejmě má pár velkých jmen, pohříchu jsou to jména zesnulých. Ředitel frankfurtského veletrhu Juergen Boos zřejmě nikomu nevyrazil dech, když na tiskovce zmínil Václava Havla a Milana Kunderu. K současné české literatuře uvedl, už bez konkrétních jmen, že ji reprezentují zejména ženy, které kriticky otevírají společenská témata. Taková charakteristika neurazí, ale vešla by se do ní kterákoli evropská literatura.

Je zřejmé, že během následujících tří let se bude překládat víc než kdy dříve. To samo o sobě je skvělá zpráva. Nejen proto, že českou literaturu objeví noví čtenáři, ale i z toho důvodu, že se autorům dostane jiné zpětné vazby než té domácí, která je vždy specifická. Co dobře funguje u českých čtenářů, nemusí zaujmout ty zahraniční, protože to v mezinárodním kontextu není ničím zvláštní, a vystoupit naopak mohou autoři se svébytnějším přístupem, kteří v malém jazyce těžko hledají pochopení.

Pokud však byla řeč o nedostatečné infrastruktuře, zde je první příklad: Máme vůbec dost překladatelů beletrie? Katedry bohemistiky se poslední roky na evropských univerzitách ruší jedna za druhou a není výjimkou, že do některých jazyků, jako je estonština nebo slovinština, překládá jeden člověk. A o mnoho lepší to není ani s románskými jazyky. Také v případě francouzštiny, italštiny a španělštiny by se aktivní překladatelky a překladatelé dali spočítat na prstech jedné ruky. Je možné, že nezbyde nic jiného než se v některých případech uchýlit k překladům přes jiný jazyk, nejspíš přes němčinu, do níž toho bylo díky české účasti na Lipském knižním veletrhu v roce 2019 přeloženo nejvíc.

Česká účast ve Frankfurtu počítá s rozpočtem 197 milionů. Co by v mnoha oborech byly spíše drobné — na kilometry dálnice to přepočítávat nebudu —, to je pro českou literaturu velká suma. A opět: ten dvěstěmilionový rozpočet je sám o sobě dobrá zpráva, že to všichni zúčastnění myslí vážně. Jenže ne všechno se dá zaplatit a ne všechny transakce lze uskutečnit obratem. Během tří let nevystudují noví překladatelé ani se neetablují další literární agenti, abychom jich dohromady měli více než tři nebo aby alespoň jeden z nich dělal agenturní činnost na plný úvazek. Přestože v roce 2017 díky náměstkyni Kateřině Kalistové a iniciativě Asociace spisovatelů vzniklo České literární centrum, bez něhož bychom pořád byli v pravěku, ani infrastruktura propagace české literatury do zahraničí dosud neprošla zátěží, jakou je Frankfurt.

A pak jsou tu ještě čeští autoři, ty jsem si schválně nechal na konec. Jejich situace se dlouhodobě podobá situaci indonéských švadlen v tom ohledu, že také oni jsou na začátku něčeho, z čeho mají po finanční stránce méně než všichni další. Zvykli jsme si, že spisovatelé literaturu dotují ze svých druhých zaměstnání tím, že píší ve volném čase a z vnitřní nutnosti. Malý trh spisovatele až na výjimky neuživí a například tvůrčí stipendia, která loni Ministerstvo kultury nabídlo v rámci Národního plánu obnovy, ani po oborových připomínkách nevzala v potaz praxi oboru a minula se kvůli tomu účinkem.    

Bez niterných důvodů to samozřejmě nejde. Psát za peníze však neznamená psát pro peníze, znamená to jen, že i v umění „hoden je dělník své mzdy“. Je to prosté, bohužel však vůbec ne samozřejmé.   

Nejde totiž jen o kulturní politiku. Má-li česká účast ve Frankfurtu přinést něco skutečného, tedy něco nad rámec dobrého PR, něco, pro co skutečně čteme, píšeme a někdy i žijeme, bez propracovaných románů, dobré poezie a kvalitní non-fiction se to neobejde. Nikdo zřejmě nechce, aby před Frankfurtským knižním veletrhem zaparkoval kamion plný prázdných slupek. Proto je zásadní, aby se příprava nezaměřovala jen na překlady a prezentaci, ale účinně motivovala přímo autorky a autory, aby se pustili do rukopisů, které dosud odkládali, a vydali ze sebe to nejlepší. I v tomto případě jsou tři roky krátká doba, jenže žádná lepší už nebude.