Pocítíte-li bolest, přerušte cvičení

Když Daniela Hradeckého nazvete prozaikem (v roce 2021 získal Magnesii Literu v kategorii próza), považuje to za osobní urážku. Kdykoliv pak tento autor vydá básnickou sbírku, vysílá přes svého nakladatele do éteru sebevědomé zprávy, že letos napsal jednu z nejlepších knih u nás. Což může znamenat dvojí — buď je nabubřelý egomaniak, nebo to s poezií na rozdíl od všemožných poetických kejklířů myslí smrtelně vážně.

Kolem Hradeckého se v literárním prostředí obecně vznáší zvláštní mytický opar jakési aristokratické sebedestrukce, v němž se slovem empaticky nehladí, spíše se jím sarkasticky plive ve snaze bytostně prožít poezii jako silný psychofyziologický stav, který se ve svém sebezáhubném gestu posléze ani nemusí přenášet na papír. O tom mimo jiné hovoří v nedávno vydané knize esejů Poezie ve věku vnějškovosti Jakub Řehák, když cituje francouzského básníka Leóna-Paula Fargua: „Buď někdo žije, nebo nežije ve stavu poezie. Pokud jde o píšícího básníka, to je zkrátka lovec.“ Hradecký je právě takovým básníkem-lovcem, jehož múza nelíbá, spíše se na něj krvelačně vrhá.

Autorovo básnění je tak v kontextu soudobé poezie vlastně velmi nemoderní, evokující jakýsi titánský romantismus. Jeho poezie ovšem nepřežívá v romanticky vyvoněném obýváku, jehož okna jsou zatemněná básníkovým egem. Emoce se do Hradeckého knih vlévají s ukázněnou, dalo by se říci i pedantsky intelektuální elegancí. Hradecký je daleko více než romanticky rozháraným hrdinou elliotovským typem básníka, jenž má v sobě hluboce zakódováno, že poezie není bezbřehým výlevem emocí, ale jejich transformací. Přesto této lyrice nechybí intenzivní emocionální náboj, či přesněji řečeno vším prostoupený zármutek, v němž se pomocí skepse a jízlivých aforismů jde vždy na hranu řečeného.

Všechny zmíněné atributy platí i pro nejnovější Hradeckého sbírku, příznačně pojmenovanou Na cvičišti • Bojiště. Je asi zbytečné obšírně rozebírat tuto metaforu reprezentující proces psaní jakožto vnitřně svéhlavý souboj se sebou samým (což by měl být ostatně úkol každého básníka). Mnohem zajímavější je, jaké poetické prostředky či formu autor protentokrát zvolil. Sbírku tvoří tři dlouhá básnická pásma psaná volným veršem, jejichž dva první předěly (Na cvičišti, Opatření v době míru) tvoří administrativními návody, doporučení či příkazy: „Provozní řád je závazným provozní řád stanoví a obsahuje“ nebo „V rámci poskytování a vytváření se přednostně realizují záchranné a prvořadé likvidační práce“.

Násilně mechanizovaná řeč následně prorůstá rukopisem, ve kterém se na pozadí tragédií především 20. století (ale dějinných etap obecně) objevují různé instrukce, úřednické poučky a vyhlášky. Autor svůj jazyk (nebo spíše jazyk autora) stále někam performativně sune: „Pocítíte-li jakoukoliv bolest, přerušte cvičení. Nástroje s pružinami je odevšad vidět, přísná pravidla se střídají ve stráži“. Sbírka tak připomíná bitevní pole zaminované byrokratickou řečí, která je v přímém opozitu k jinak filozofickému a existenciálně laděnému jazykovému backgroundu.

Básník tím znovu poukazuje na to, že v jeho díle je mezi vážností (intelektuálně vystavěný jazyk) a nicotností (záměrně depoetizovaný jazyk) tenká hranice. A také si uvědomuje, že básnická řeč vůči hrůze událostí lidských dějin ve své nesmyslnosti selhává a že odhumanizovaný člověk se skrze ni stává jen bezvýznamnou stopou v registru. To ovšem neznamená, že by měl na toto pojmenování rezignovat.

V Bojišti lze ale kromě této dějinné univerzální linky vysledovat i osobní historii autora. Sbírku tedy můžeme pojímat i jako otevřený autobiografický deník, v němž putujeme po stopách spisovatelových životních milníků. Daleko více je ale kniha textovým labyrintem, jehož cestičky jsou zaváté intertextovými aluzemi (v knize se objevují narážky na Pabla Nerudu, Antonína z Padovy, sv. Pavla, Emila Háchu, Fernanda Pessou, Borise Pilňaka aj.) a takřka nedohledatelnými citacemi, v nichž autor předvádí velkou dávku historického, geografického a především literárního vzdělání. Vzniknuvší kolážovitá vrstva pak demonstruje záměrnou hru se čtenářem.

Hradeckého poezie má navíc tu výhodu, že funguje jak na úrovni jednotlivých veršů — básník je mistrem koncentrovaných aforismů, např.: „mír bude zdánlivý jako klid na fotografiích“ —, tak na celkové výstavbě zmiňovaných pásem. Celkový půdorys sbírky je vůbec velmi dynamický; básnické cykly jsou propojené vnitřním hudebním rytmem s gradujícím tempem, které se žene jako krvežíznivé vojsko stále vpřed. Ze stran Bojiště tepe neklid, roztěkanost a „blázinecká“ neuspořádanost. V konečném důsledku se ale zmiňovaný chaos přetavuje do dokonale strukturovaného řádu. Právě v tomto napětí je Hradeckého poezie nejintenzivnější. 

Daniel Hradecký: Na cvičišti • Bojiště. Větrné mlýny, 2023, str. 72.