Různé trajektorie s metrikou marnosti

Vnitřním dějem cyklu je totiž proces proměňování bolestných zkušeností v originální způsob vidění a jednání. Výsledkem proměny jsou verše natolik jasné a lehké, že si čtenář na první pohled ne vždycky uvědomí, že a jak autor k proměně našel cestu. Situaci napovídá motto: 

Když jsou útroby

konfrontovány s peklem, 

 je to výzva pro nebesa…

Autorem motta je básník MUDr. Robert Fajkus, zde ve své roli lékaře. Napsána byla ta slova ad hoc v SMS pro přítele. Pod ním ještě jako motto věta jiného básníka a lékaře: „Nechcete mi o tom vyprávět?“ Je to věta z románu Tři lásky A. J. Cronina.

Příběh, který má materiálu na román, je skutečně — a opět nenápadně — kostrou díla. Napovídá to členění na Prolog, tři jednání a Epilog. Namísto epického podání se ale příběh skrývá ve vrstvách uložených v různých hloubkách. Nevypráví: naznačuje, napovídá, ukazuje, pozoruje. V realistickém provedení by musel být značně hybridní: pacientovy dialogy s ošetřovatelkami rámuje televizí vysílaný sbor fotbalových fanoušků z kteréhosi šampionátu; do nemocničních operací se míchají Texas Rangeři z jiného seriálu, plány dějů se násilně prostupují, až pod vlivem amerického živlu pacient vklouzne do jeho jazyka, aniž se vyhnul realitě nemocnice: „The appealing nurse / inviting me for a drink / of laxative“.

Humor neumenšuje význam toho, co se děje. Například: „vstoupíš / podruhé / do téže sprchy“. Verše dosahují maxima úspornosti a střízlivosti a zaslouží si termín poetika podstatného.

Název sbírky jemně napovídá právě to, že ji můžeme číst v různých významových rovinách, pokud kolem ní nepřejedeme v obrněném voze. Ledva by mohlo být podstatné jméno z repertoáru prostředí brněnského „hantecu“, ale ve sbírce se jím nemluví. Teprve postupně čtenář objeví, že hybatelem pásma rozmanitých obrazů, rozhovorů, úvah a situací je operace ledviny. Ledva je myslím novotvar, jakoby dobrácký a domácký výraz, který zlé vymítá, nebo aspoň krotí. Bez lékařského kontextu je ovšem „ledva“ adverbium (či „archaická spojka“?) znamenající: sotva, málem, obtížně, těžko, stěží. Onemocnění má právo vyvolat na scénu všechny tyto adverbiální významy. Máme je vztáhnout k nevyhnutelnému šoku z diagnózy (o kterém se nic nepraví)? K léčení, k možnému uzdravení? Podprahovými cestami, vtipnými nápady a pozorným čtením okolností rozehrává autor divadlo reálných věcí, citů, situací, myšlenkových procesů a lidských setkání vepsaných do bezprostřední blízkosti tajemné hranice, kde život přestává být samozřejmý.

Hranice se nezmiňuje, nutně ale spoluhraje, a čím důvtipněji ji čtenář bude vnímat, tím lépe ocení sílu představení, které otázku života a smrti posílá na jeviště v podobě vtipných obrazů věcí přítomných. Tak jak se připomíná Herakleitos ve sprše, připomíná se východní moudrost na pojízdném lůžku cestou na operační sál: „Cesta je cíl / říkají prý na Východě“. Parodie, úsměvy, karikatury, halucinace, otázky skrývají vždycky motivace pádné a důvtipné. Poezie vzniklá na hraně, v ohrožení, probouzí jako zázrakem energii. Z energie tryskající namísto útěchy vzniká mnohoznačný a vrstevnatý text, barvité a humoru plné nápady, reflexe, ironie: „Nadměrný balík / a v něm malá dušička“.

Prolog má podobu dialogu mezi autorem a starou chromou paní, která pátrá po románu A. J. Cronina Tři lásky. Hranice jejího hledání jsou vymezeny možnostmi těla postiženého následky onkologické operace. Dialog se odehrává před skříňkou s odloženými — nabízenými — knihami a oklikou prozrazuje diagnózu aktuální. Slova jsou lehká, sdělná a podstatná, za nimi by přitom člověk mohl přečíst — ve druhém a třetím plánu — dva tvrdě dramatické životy. Stručnost jiskřící epickými možnostmi je jednou z neobyčejných kvalit Petlanových básní.

Představovat si zde divadlo je snad nejlepší způsob čtení: postavy na jevišti, počínaje Pepou, celou bytostí oddaným všudypřítomnému bohu „telce“, do níž je ochoten zasvěcovat pacienta nevěrce, po Honzu, který se objevuje na konci se samozřejmostí osudu odhalujícího prozatím jen lůžka. Ve kterém propadlišti zmizel Pepa, nevíme. Ocitne-li se parkoviště v roli hvězdného nebe, je to z nouze: „Krystalky náhody / se usazují / v asfaltové Petriho misce“. Všude člověk hledá odpověď, všude nějakou dostává. Důležitou roli hraje sbor sester, z nichž se každá vyznačuje vyhraněnými poznávacími atributy a osobním způsobem, jak pacienta vystavovat těžkým zkouškám. Lékaři se vyskytují v podobách většinou nezaostřených následkem „dávek“ posunujících vědomí. „Jednotka intenzivních pocitů“ je zajímavější než navozené halucinační stavy po prokletí toužících básníků.  

Metamorfóza nemocničního prostředí se uskutečňuje vědomím vážnosti i hrou. Jejich „souhrou“. Třeba jako když tu stojí vědecké jméno pro podtřídu běžců, ptáků, kteří běhají, protože létat nemohou. Skvělý paradox, dvojsmysl i ironický pohled na vlastní patologický stav:  

Běžec

(Paleognatae)

Jako by břišní krajinou

kráčel pták

čtyři křížky stop

A kousek níž

je to místo

kde před tím vším

strčil hlavu do písku

Prolog a Epilog podivuhodně rámují síť situací, myšlenek a otázek, která v Ledvě žije: báseň představující Prolog se jmenuje Mušketýří, román, který marně hledá chromá paní, má název Tři lásky. Číslo tři se přesunulo od mušketýrských soubojů do hledaného pokladu. V chodbách nemocnice našel básník vypravěč při propouštění Croninovy Tři lásky. Tři? „Kolik taky / Myslíte si že to není možné / ale v tu chvíli / jsme já a můj stvořitel / na sebe mrknuli“. Jak dlouho by musel plýtvat slovy, kdo by chtěl vypovědět, jak prožívá lásku pacient odcházející z nemocnice po těžké operaci a s dalším léčením před sebou. Nevíme, jestli na básníka mrká vlastní otec nebo Stvořitel s velkým písmenem — tato otázka k příběhu patří. A najde ještě také vyvolenou paní? Zdá se, že ne. „Možná však stačí / uklidnit Euklida“. Vždyť: „Jsou různé trajektorie / s metrikou marnosti“. Netají se za vší tou lehkostí vtipná a zároveň hluboce vážná metafyzika? 

A v čem že nacházím tu krystalickou čistotu? Ledva působí čistě proto, že do vyhraněné existenciální situace nevstupuje ani na chvíli to slavné, malé, osobní ego. Však také katarze znamená očistu právě v tomto smyslu.

Petlanova poetika není hraní pro hraní, ani poetistické, ani surrealistické, ani automatické, psychologické nebo lyrické. Taky není samoúčelná, je ovšem vtipná a hravá. Domnívám se, že nejbližší inspirací pro jeho poetiku by mohl být Georg Heym, jehož sbírku Tucet vzlyků autor skvěle přeložil a v roce 2010 vydal. Oceňuji u obou právě tu neokázalou hloubku a podstatnou poetiku.

Ivan Petlan: Ledva. Větrné Mlýny, 2023, str.  80.