Čas a vytrvalost dovedou hlemýždě do Jeruzaléma

Sfinze a hlemýžďům*)

Z člověka oči
vidí
tady a nikde

Být krásná ti sluší?
červený otazník?
arménská klávesnice?

Kobalt přechází do krve

a Práce s mraky
a slunce bez pohybu
a také
Pootevřeno
prostě Letná: první kroky na Měsíci

Ach, jak těžké je psát a nebýt profesionální nekrologista, profesionální novinář, profesionální přítel, ano, těch je, profesionálních přátel, kteří se vždy na pohřbech vyrojí, nekrology píší, moudře se tváří, o slávu umrlce se sváří, ale hlavně na těch všech postech musí být vypostováni — umřel básník! — inu což, zoolog lidské imaginace — umřel básník, no a co, komediant jako komediant!

Ach, jak těžké je psát a nebýt profesionální nekrologista… umřel přítel! Ale vždyť přátel jsou stovky, ba i tisíce, záleží, koho si do přátel přidáš, koho si přidáš, podle toho se máš, i když umře, je pořád tam, vidíš? Nepostuje, ale je, asi i existuje. Dokud ho někdo nesmaže, pokud to jde.

Ach, jak těžké je psát, vždyť jako by to byl den včerejší, kdy doktor Maršálek krokem šouravým ocitl se v temné kavárně, usmál se a nesměle hovořil o svých rukopisech, tu kavárna se celá setměla, neb chtěla zdůraznit světlo radosti zářící z tváře doktora Maršálka, zářící trochu lišácky, vědomě, ale vždy s otazníkem (červeným?) zpochybňujícím tak trochu suverenitu básníka, který v tu chvíli ještě žádnou báseň nevydal, ale mnoho, skutečně již mnoho jich napsal.

Ach, jak těžké je psát, jak se objevily krásné dlouhé poemy, takové, jaké v tu dobu česká poesie vůbec neznala či nechtěla znát, poemy kultivované jak beninský bronz, poemy poetické a poemy důležité, poemy, které vyprávěly příběhy vědy, jejíž příběh je sám poemou, poemy nestudné, protože jasné a vyzývavé.

Ach, jak těžké je psát, jak se z doktora Maršálka stal Michal, onen Michal, který začal krokem šouravým brázdit pražské literární kutlochy, kavárny, pajzly, čtení, chrlení, stál jak podivný pirát, pirát na palubě lodi (Avoid), kterou v tu chvíli vedl ku ztečím kdesi za obzorem, kam vždy směřoval jeho zrak. Postava drobná, pohled jiskrný, úsměv laskavý, leč vědoucí — jak že to s tou laskavostí vůbec bylo?

Ach, jak těžké je psát, jak se z Michala opět stával doktor Maršálek, to vždy, když pozdě k ránu kdesi v nočním pajzlu mezi Karlovým mostem a Žižkovem se s pláčem svěřoval opilec či básník, popelář, nebo všichni v jednom, a Michal, ten doktor Maršálek, poslouchal, poslouchal, jako neumí poslouchat nikdo, jen ti profesionální doktoři, kteří mají léčit bolesti duše, tím Michal či doktor Maršálek skutečně byl anebo nebyl, který profesionální lékař duše léčí v těch putykách, špeluňkách ty podivné duše se tam vyskytující, kteří prostý lid neurvale ruší jsouce básníky, aniž to sami tuší?

Ach, jak lehké je psát o Michalově pohybu mezi vědou a uměním, o jeho lásce k temně zelenému bazaltu, ve kterém byly vyvedeny jeho oblíbené sochy Vídeňana Messerschmidta, toho, jenž dokázal hrůzu bolesti ducha v kámen vytesat, aby nikdo netušil, odkud že se ty škleby berou, ach na surrealisty moc surreálné, pro realisty příliš reálné a pro Michala, který bolesti ducha denně potíral, skutečnost, kterou poznal u svých pacientů, hotovo! Objev je na světě a svět ten objev ani moc neobjevil.

Ach, jak lehké je psát o procházkách krajinou, krajinou s Michalem, která byla vždy jiná, než do ní vstoupil Michal, aby se pak stala stejnou, stejnou krajinou, ale bez Michala, tedy krajinou, ale které již něco chybí, krajině chybí Michal, který krokem šouravým zdolával kilometry a kilometry a chrlil šeptem slova, ne, nebyly to básně, ale reflexe světa, který svou podivuhodností svádí k poesii, nese poesii.

Ach, jak lehké je psát o hodinách s Michalem u monitoru, u monitoru, na němž se pomalu vyjevovala kniha, jak lehké je psát o jeho citu pro typografii a radosti, se kterou svěřoval své knihy vždy umělcům, roztodivným umělcům, avšak umělcům, dámám Šimotové, Immrové, Vikové, dámám sličným, pánům pak ve výrazu pádným jako Kývala, Špaňhel, Bárta či velejemným jako Tůma.

Ach, jak lehké je o těch chvílích psát, ach, jak těžké je o těch chvílích psát, ale Michale, doktore Maršálku — jak vůbec psát? 

*) Úvodní báseň je soupis názvů sbírek Michala Maršálka vydaných v nakladatelství Dauphin (Družstevní práce), kurzivou jsou slova nakladatelem doplněná.