Cesta přes okraj

Ač je to čím dál vzácnější, existují ještě spisovatelé, kteří znají důvody, proč se vyhýbat médiím. Není však náhodou, že tento druh vymírá, snad s tím, jak se mění literatura samotná. Těžko bychom hledali dva odlišnější autory, než byli Cormac McCarthy a Milan Kundera, rezervovaný vztah k médiím jim však byl společný: oba věřili, že literatura je něco úplně jiného. Kunderův postoj je v Česku obecně znám, netoliko skutečnost, že i McCarthy za svůj život poskytl jen pár interview. Na obrazovce ho bylo lze poprvé spatřit dokonce až v roce 2007, to si Oprah Winfrey vybrala do svého bookclubu postapokalyptickou novelu Cesta. McCarthymu tehdy bylo sedmdesát čtyři let a na stará kolena se stal skutečně slavným: za Cestu obdržel Pulitzerovu cenu, kina promítala adaptaci románu Tahle země není pro starý, za niž si bratři Coenové o rok později odnesli čtyři Oscary.

V masivním černém koženém křesle naproti Oprah seděl a trochu se ztrácel nejznámější neznámý spisovatel Ameriky, podpíral si pěstí střídavě spánek a bradu a opakovaně se vracel k významu podvědomí v lidském životě. Zmínil Henryho Millera, který říkal, že jeho prsty na klávesnici psacího stroje nepíší, ale naslouchají, nebo případy vědců, jimž se zásadní objevy zjevily ve snu. Snad tedy není náhoda, že hlavní postava McCarthyho posledního románu Pasažér je potápěč-záchranář: ten, kdo se noří do hlubin, aby z nich vytáhl ztracený materiál nebo alespoň ohledal nafouknutá těla. Pasažér — a jeho románové dvojče Stella Maris — v Americe vyšel loni na podzim, v českém překladu Ladislava Nagye ho nyní vydává Argo jako 145. svazek edice AAA. 

Hlubiny destruktivity

Někde nedaleko od pobřeží Mexického zálivu havaruje malé dopravní letadlo. Bobby a jeho kolega Oiler jsou přizváni na místo havárie, aby letadlo pod vodou prozkoumali, zajistili černou skříňku a podali zprávu o cestujících. Letový zapisovač však chybí a podle všeho zmizel také jeden z pasažérů. Možná černou skříňku vzal právě on, možná letadlo už před záchranáři navštívil někdo jiný a stopil obojí. Nevíme, a postupně zjistíme jen to, že McCarthymu nijak zvlášť nezáleží na tom, abychom se to dozvěděli. Úvodní scéna je stejnou měrou silná a matoucí: navzdory očekávání neslouží žádné thrillerové zápletce, ale spíše jen navození delillovsky paranoidní atmosféry. Bobbyho záhy navštíví muži v černém, kteří vypadají jako „mormonští misionáři“, a od té chvíle se Bobby skrývá či prchá.

Jestliže se McCarthy hned zkraje románu potopí do podmořské hlubiny, je to klamný manévr, protože jeho skutečným zájmem jsou hlubiny lidské psýché, vědění a destruktivity. V Pasažérovi se pokusil nafouknout svět, kde spolu vše řečené úzce souvisí, povedlo se mu to však jen zčásti: pár atmosfér přece jen chybí, takže román místy provází silný valivý odpor. Pohánějí ho hlavně dialogy, bez jejich masa však kostra románu může působit všelijak. Jde o to, že Bobby je synem fyzika, který se v rámci Projektu Manhattan podílel na vývoji atomové bomby. Než se stal automobilovým závodníkem, a poté potápěčem, sám fyziku studoval, nebyl však zdaleka tak talentovaný jako jeho mladší sestra Alice, trpící schizofrenií, která před deseti lety spáchala sebevraždu. Otec Bobbymu zanechal oppenheimerovské pocity viny a po sestře mu zbyla zapovězená láska. Hlubiny psýché, vědění a destruktivity tu na sebe berou podobu incestu, geniality a atomového hřibu.

Jakkoli nepravděpodobná je to kombinace, McCarthymu slouží hlavně k tomu, aby se ještě jednou vydal na cestu přes okraj: toho, co dovoluje společnost, toho, co víme o světě, toho, co si myslíme, že jsme. V Pasažérovi zní těžko postižitelný, diabolický akord hříchu, prolomených tabu a otevřené Pandořiny skříňky. Příjmení ústřední sourozenecké dvojice je přitom více než výmluvné: Western. V případě pár předchozích McCarthyho děl by se to snad dalo uhrát na žánr, zde však není pochyb, že jde o západní civilizaci. To ona našlápla přes okraj světa do prázdna.

Osudová souměrnost

Byť je hlavní postavou Pasažéra Bobby, románem celou dobu obchází přízrak Alice. Tato geniální matematička, pokračovatelka Kurta Gödela či Alexandra Grothediecka, věří, že vše se dá vyjádřit číslem a číslo je klíč ke všemu. V Pasažérovi má své vlastní pásmo tištěné kurzivou, v němž se potkává se svými schizoidními halucinacemi, především s postavou Kluka, někdy označovaného jako Thalidomidovej Kluk. Malá holohlavá bytost s ploutvemi může být aluzí na Kluka z Krvavého poledníku nebo indicií, že incestní sourozenecká láska došla tragického naplnění — thalidomid byl lék užívaný během těhotenství, než se zjistilo, že způsobuje těžké vady plodu.

Kromě toho je Alice protagonistkou Stelly Maris, zmíněného románového dvojčete Pasažéra (v Argu vyjde na podzim). Román zachycuje její dialogy s psychiatrem těsně před smrtí a ještě víc než Pasažér ohledává meze vědeckého poznání. Existuje tu tedy osudová souměrnost: Pasažér se odehrává deset let po Alicině smrti, Stella Maris v době, kdy je naopak Bobby v kómatu po těžké automobilové nehodě. Sourozencům není souzeno skutečně spolu žít, míjejí se v čase i ve vrstvách vědomí. Dvě hvězdy, které se hroutí do svého středu, a tím zároveň zvyšují svou vzájemnou přitažlivost.

Otázkou zůstává, proč se vůbec McCarthy rozhodl publikovat dva romány, když by se materiál ze Stelly Maris dal včlenit do Pasažéra. Bylo by to jen ku prospěchu věci, protože Alicino halucinační pásmo teď představuje nejslabší, nejstatičtější část knihy. Snad chtěl McCarthy mít nejen sourozence v románu, ale přímo sourozenecké romány, snad to bylo zvrhlé přání nakladatele vydat „thalidomidový“ román s jedním tělem a dvěma hlavami.

 Z balíčku tarotů

Jeho důraz na roli podvědomí může znít na první poslech překvapivě. Není to zrovna autor psychologické prózy. McCarthyho gesto je však daleko radikálnější: v jeho románech nejde o to, že by se postavám čas od času vyplavovaly podvědomé obsahy; celý svět je divadlem podvědomí, zní McCarthyho variace na Shakespeara. Nejlepší jeho postavy jako Kluk či soudce Holden z Krvavého poledníku či protagonisté Hraničářské trilogie nemusí být psychologicky prokreslené právě proto, že jsou to spíš archetypy. A jako takové se opakovaně dostávají jen do několika základních situací. To je i pravý smysl McCarthyho často citované věty, že ctí jen spisovatele, kteří se zabývají základními otázkami života a smrti: Melvilla, Dostojevského a podobně.

Pasažér však představuje autorův poměrně ojedinělý pokus vytvořit alespoň zčásti moderní charaktery. Bobby a Alice mají rodinné pozadí, jež je určuje, důvody zabývat se sami sebou a žijí v dějinném čase. Není to McCarthyho parketa, snad proto mu z Bobbyho vyšel jakýsi intelektuální Marlboro Man: pohledný automobilový závodník, který po barech v New Orleans pronáší sentence jako John Donne a ve volném čase se zabývá kvarky. A co teprve Alice. Ženská protagonistka se v McCarthyho díle objevila naposledy v druhém románu Vnější tma, pozoruhodně i tam šlo o sourozenecký incest. Jenže podobně jako Bobby, krásná a geniální Alice stižená šílenstvím jako by vypadla spíš z balíčku tarotových karet.

 Pozdní styl

Pozdní díla velkých umělců jsou zvláštní případ. Edward Said jim v roce 2004 věnoval esej „Thoughts on Late Style“, v němž mimo jiné píše: „[…] pozdní styl je to, co přichází ke slovu, pokud se umění nevzdá svých práv ve prospěch reality.“ Pozdní — divné a strhující — Beethovenovy či Šostakovičovy smyčcové kvartety mohou být příkladem v hudbě, Pasažéra lze vnímat jako zástupce tohoto zvláštního druhu v literatuře. Said tématem pozdního stylu navazuje na Adorna, ten poznamenává, že z hlediska historie umění jsou pozdní díla katastrofa. Svým způsobem je jí i Pasažér: také on se vzdává předzjednané harmonie a pravidel fikčního světa ve prospěch spalujícího doteku věčnosti, v tomto případě nicoty.

McCarthy psal Pasažéra od sedmdesátých, dle jiných zdrojů od osmdesátých let. Tak jako tak je to příliš dlouho. Na románu je znát, že nevznikl jedním tahem, podobá se slepenci prolézačky, karoserie a kostry, na něž se prý dalo narazit v Hirošimě. Nejspíš právě to je skutečný důvod, proč se z něj v určitou chvíli odlomila Stella Maris. Zároveň je zřejmé, že — Saidovými slovy — McCarthy skutečně odmítl postoupit svá tvůrčí práva realitě, rozuměj očekávání, estetickým konvencím, literární doxe. Bobby a Alice o realitě ví své, přinejmenším to, že nakonec není k poznání. „Einsteina neznepokojovaly jen kvantový kostky, ale celá ta základní myšlenka. Neurčitost reality jako takový,“ říká Bobby Western. Jde o to, že jediné, co umíme, jsou modely, a možná že literatura je pořád ten nejlepší.