Myslet jako ryba

„Jestli chceš bejt rybář, musíš myslet jako ryba,“ pronese stařík, který se sotva drží na nohou. Jonovi je téměř čtyřicet, když ho rázovitý strýc pozve na společný rybolov na svém jezeře v horách. Jon přijímá a týden strýcovi ochotně hraje roli dospívajícího nekňuby, který se nechává nevybíravě mistrovat. „Nejsi ve svým životě nejdůležitější, na to zapomeň.“ Strýc Ivar své pedagogické úsilí zdaleka neomezuje na samotný rybolov a hospodaření na jezeře. Neomaleně promlouvá Jonovi do života, kategoricky vyhlašuje, jak jedině věci jsou a musejí být, přičemž celý dosavadní Jonův život prohlásí za katastrofu. Introspektivní synovec mu neimponuje ani kariérou učitelského asistenta, ani hudebníka, který se opakovaně pokouší prorazit s vlastními písněmi. Navíc nemá partnerku. 

Stein Torleif Bjella: Rybářská chata, přeložila Jarka Vrbová
Prostor, Praha 2023

Text sympaticky nerozklíčuje, proč si to celé Jon vlastně nechává líbit. I když se v něm vzdouvá vztek, dál zůstává, plní rozkazy a vesluje. Je to opravdu takový jouda, který se klidně nechává otloukat? Skutečně ještě nedospěl a týden intenzivního ponižování ke svému zocelení potřebuje? Anebo je právě o tolik zralejší a vyrovnanější, že strýcovo rýpání dokáže většinou odfiltrovat a myslet si svoje? Stačí snad Ivarovi k nezpochybnitelné autoritě jeho manuální zručnost a fyzická houževnatost, kterou změkčilého a nešikovného Jona stále předčí? Nebo synovce do nekomfortní polohy povinné loajality zatlačil strýcův příslib, že mu jezero jako jedinému mužskému potomkovi rodu přenechá? Jisté je jediné — kapitální dravou rybou, která mladého rybáře celý týden neúnavně smýká a hrozí stáhnout do hlubin, je právě šlachovitý Ivar.

Dny na jezeře plynou, místo rozbouřeného živlu klidná hladina. Jon se učí veslovat a z vyčerpání a nemotorné bezmoci prvních dní se stává hladká rutina. Ivar nahazuje sítě a tahá pstruhy. Čištění, solení, soudky a spát. Popisy jezera a opakovaných činností patří mezi nejkrásnější pasáže knihy. Zdařilé jsou i dialogy, žlučovité výlevy strýce, který bez ustání káže a kádruje, ale nikdy se nezeptá a nevyslechne.

Slabinou jsou pak vnitřní monology vypravěče Jona, který pro sebe nadbytečně komentuje, co se právě dělo v dialozích a co čtenář vidí sám. Zmatečně působí i střídání poloh, kdy se Jon chvíli nad strýcem pobaveně usmívá, vzápětí propuká v hněv a hned zase pokorně zapisuje každé jeho slovo. Chvíli uznává zdravou kritiku svých slabin, vzápětí ale vybuchuje, co si to strýc vůbec dovoluje. Takové zvraty k prožívání samozřejmě patří, ale v textu potřebuje i chaos přece jen určité strukturování.

Autor Bjella je — právě jako jeho alter ego Jon — písničkář a básník. Svou první prózou potvrzuje, že je silnější v atmosférách, popisech a drobných momentech. Naopak pokus sevřít lyrický čas na jezeře do širšího dějového rámce skřípe. Na posledních stránkách text upadne přímo do sladkobolné komedie. Jako by dostatečně překvapivým a sotva uvěřitelným koncem nebylo už Jonovo vyznání, že mu týden se strýcem vlastně změnil život a jaký spolu mají hezký vztah.

Rybářská chata je psaná ve variantě norštiny nynorsk, což je sice jedna ze dvou spisovných variant norštiny, ale užívá ji asi jen dvacet procent obyvatel země z méně obývaných západních oblastí. Nynorsk má blíže ke staré norštině a vycházejí z něj další nářečí, z nichž jedním mluví právě strýc Ivar. Překlad byl proto nesmírně náročný jak na porozumění, tak v hledání adekvátního kódu v češtině. Zkušená překladatelka Jarka Vrbová samozřejmě nenechala norského rybáře lovit pstruhy v hanáčtině či hantecu. Pravdou ale je, že se ve výsledku tato rovina z textu spíše ztrácí. Strýc Ivar mluví samozřejmě peprněji, zato vypravěč Jon občas vpustí do své obecné češtiny až podivně knižní výraz, což působí spíše rušivě.

Ne každý příběh se musí přímo zadřít čtenáři pod kůži, ne každý hezký popis hned bere dech. A ne každá hlavní postava získá čtenářovy sympatie plně na svou stranu. I tak může z textu zůstat aspoň palčivá chuť nasolených ryb nebo touha bořit zkřehlé prsty do krabice písku nahřátého na kamnech.