Ukázky: Erlend Wichne

Erlend Wichne (*1991) píše básně i prózu. Překládá z francouzštiny, přednáší translatologii na Agderské univerzitě. Dosud vydal dvě básnické knihy a román Sankthans („Svatojánský večer“), v němž kombinuje prózu a verše a autorský text s textem apropriačním. Hlavním tématem knihy je rodinná minulost spojená s obdobím nacistické okupace.

Erlend Wichne, foto: David Konečný

Lyrikou u nás je láska a smrt. V Norsku je lyrikou láska, smrt a moře. Erlend Wichne dosud vydal tři knihy, pracuje na čtvrté. Společně budou tvořit volnou tetralogii, kterou spojuje mytologické téma čtyř živlů. První básnická kniha Moře, řemeslo (2015) symbolizuje živel vody, kniha stromy / pád / třepetání / stát / vrchol / skok (2016) vzduch a román Sankthans (2019), kombinující prózu a verše, oheň. Wichne dělá literaturu z osobní fascinace, ale ne z fascinace „já“. Malé i velké lidské dějiny, mytologie, legendy a tradiční lyrická témata se u něj potkávají se současným, mnohdy až konceptuálním či apropriačním pojetím tvorby: „Mám-li vyjádřit jedním slovem své psaní, je to překlad. Překládám život, město, rodinu… Překládám něco, co jsem já, a zároveň je to něco cizího,“ okomentoval Wichne svou tvorbu.

(Po celou dobu je to moře ve mně…)
ze sbírky Moře, řemeslo, 2015

Po celý čas je ve mně to moře, co spolklo Sleipner a jiné lodě
Celou dobu je ve mně to moře, co s hřmotem doráží na břehy a hory, zatímco ke člověku z velké dálky zaznívá jen šum
Celou dobu je ve mně to moře, co se v něm potápíme za hvězdicemi
Celou dobu je ve mně to moře, v němž nelze dýchat plícemi
Celou dobu je ve mně to moře s tlakem a hlubinami, jež jsou obrovské
Celou dobu je ve mně to moře, co se na něm slunce mihotá
Celý čas je ve mně to moře, co je plné ryb
Celou dobu ve mně klidně stojí to trpké a nežijící moře
Celou dobu mi hoří Balkeho moře v útrobách
Celou dobu mi na moři spočívá tisíc dřevěných člunů
Celou dobu je ve mně to moře, kde se započal život
Celou dobu je ve mně to moře, co nás přežije
Celý čas je ve mně to moře, co z něj velryby vyskočí a znovu do něj plesknou
Celou dobu je ve mně to moře, co je ledové a nebezpečné
Celou dobu je ve mně to moře, co na něj Keltové vysílali své mrtvé
Celou dobu je ve mně to moře, co se v něm ty i já nakonec utopíme
To moře, co ho překračují uprchlíci
Celý čas je ve mně to moře, co jde vidět z pevniny
Celou dobu je ve mně to moře, co si v něm každé léto hraju s bratry
Celou dobu je ve mně to moře, co na něm kámoš jezdí na člunu
Kde leží jejich kameny
Celou dobu je ve mně to moře, co stále v sobě nemá téměř nic popsaného
Celou dobu je ve mně to moře, co u něj žijeme už miliony let
Celou tu dobu šplouchá na pláže a oblé skály

(Jako vlna…) 
ze sbírky Moře, řemeslo, 2015

Jak jedna
vlna zmizí moře,
pokud ustane.
Vše
padá na 
místo.
Tak dorážej, příboji,
těžký a mohutný; a
šplíchej, moře,
nežijící
moře.

Moře Pedera Balkeho
ze sbírky Moře, řemeslo, 2015

Balke
věřil
že, moře
je 
z tekoucího
plamene.

(Venku jsou lidé na člunech…)
ze sbírky Moře, řemeslo, 2015

(
Támhle jsou lidé na člunech.
Vyjíždějí na moře v takové mlze?
Dnes je úplně černá.
)

Dřevěná lebka
ze sbírky stromy / pád / třepetání / stát / vrchol / skok, 2016

Popošel jsem k muži, který postával sám u nějakého houští.
Upíral před sebe prázdný pohled, zastavil jsem u něj.
Páchl houbami. Jako by mu oděvem skrz naskrz prosáklo mrholení. Stál tam, jako by se už čtyři dny pomalu sušil. Pohledem jsem prozkoumal jeho odění. Měl na sobě krabatý kabát z hnědé, tvrdé, jakoby kožené látky. Byla to kůra. Měl oblečenou kůru. Popošel jsem zcela k němu, postavil se mu tváří v tvář a zadíval se mu do oka. Bylo šedavé, roztečené, byl v něm i zabořený komár, a to oko teklo a teklo. Komár se musel namáhat, aby se vyprostil, působil už docela malátně, už se jen nechával lomcovat větrem. Viděl jsem i mužova rozevřená ústa, páchlo mu z nich hnilobou. Vzadu v ústech měl vzhůru vytrčený jazyk. Celý vláknitý a tuhý. Když jsem viděl, jak je narušený, pochopil jsem, proč muž s tím svým pryskyřičným okem na mě jen zírá, když se ho vyptávám, kdo je, odkud pochází a tak dál. Pořádně jsem mu nahlédl do úst, patro měl z holého dřeva. Šedé zvětralé dřevo. I rty měl seschlé. Když jsem mu do jednoho zaškrábal nehtem, začaly se z něj trousit malé i větší stroupky, byla to kůra a ztuhlá tekutina, rány vypadaly příšerně bolavé. On si však tu svou ztuhlou masku nesňal. Nic se v něm nezlomilo. Muselo to přece bolet, to určitě ano. A jistě zakoušel mnoho jiných bolestí, onen muž – protože v okolí bývají děti, a tak všechny jeho nejspodnější větve byly odřezány nebo odlámány. Některé vylomené hned u kmene strhly s sebou vlákna lýka dolů podél po boku a vryly mu až do dřeva hluboké bílé brázdy. Z těch mu tekla míza, byla ještě čerstvá, muselo mu to působit pekelné bolesti. Chtěl jsem jít dál a otočil se k odchodu. Už jsem byl od něj několik kroků, když jsem zaslechl vítr, jak proklouznul kolem, popadl ho za kmen a rozkýval. Uslyšel jsem jeho listí, všechny ty drobné lístečky. Každý jeden z nich začal vyjadřovat mužovy myšlenky, představy a pocity. A já jsem jim naslouchal, protože jsem poprvé pochopil, že to kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tady, se ten strom otevřel. Obrácený zády jsem naslouchal všemu, co řekne a vyjádří. V extázi nad tím, že jsem dospěl k formě rostlinné komunikace, nad jeho listy zelenajícími se v přítmí, nad hnědou kůrou coby kůží, nad jeho ranami smáčenými mízou a nad kořeny zabořenými v humusové půdě, nad tím, že ten strom jako celek mohl ke mně přijít a dělat mi společnost. Slyšel jsem, jak se v poryvech větru chvěje každičký lístek, jak tvoří jednu velkou nepochopitelnou korunu. Musel jsem dál, prostě jsem musel jít dál. Muž zůstal stát, neproniknutelná dřevěná lebka.

Yggdrasil 2
ze sbírky stromy / pád / třepetání / stát / vrchol / skok, 2016

Když sloupnete a sníte kůru tisu, zastaví se vám srdce.
Pokud přeříznete čerstvou větev a napijete se hořké mízy, rozplynou se rytmy, které bubnuje.
Když si vložíte do úst hrst tisového jehličí, tělo úplně ztratí kontrolu nad dechem.
Když nad tisovými hoblinami vdechnete jejich suchý prach, vykašlete si jej do krku a nechtěně polknete, zkolabuje vám trávení.
Ta malinká a nepoddajná jedovatá semínka jsou však obalena šarlatovým masitým pláštěm. Ten sníst můžete.

(Prožil jsem nebeskou noc)
ze sbírky stromy / pád / třepetání / stát / vrchol / skok, 2016

Dnes v noci jsem prožil
nebeskou noc, zatímco ty
jsi sotva zamhouřila oči
i jen na vteřinu – neboť pokaždé, když jsem se vzbudil,
ležela jsi hned vedle a hladila mě po boku. Jak 
krásné to bylo,
zároveň jsem tě však i litoval.

No nic.
Velmi jsem toužil nechat to na sebe působit.
Kromě toho mi tvůj krk spočíval na paži,
takže každý tvůj výdech
mi vystřelil po tricepsu.
V takových podmínkách stejně nejde spát,
jen vyčkávat, kdy přijde impulz další.

Když jsem byl malý, nastavovala
babička své tváře blizoučko k mému nosu,
aby pocítila, zda během spánku ještě dýchám.
Dýchal jsem,
řekla, ale tak klidně, že
popošla znovu k posteli
a raději to prověřila ještě jednou,
zase a znova.
Každou devátou vteřinu této noci
sis mě prověřovala i ty.

Autor je literární kritik, editor a básník.