Nemožné stihnout vše
Uherské Hradiště po roce opět ožilo díky 49. ročníku Letní filmové školy (LFŠ). Návštěvníci se mohli tak jako obvykle těšit na pestrý — nejen filmový — program, domácí i zahraniční hosty nebo jen na prosté setkání s přáteli u stánků lemujících hlavní festivalové trasy.
Od ranních pátečních hodin byly vlaky směřující do Uherského Hradiště obsazeny cestujícími s batohy, karimatkami, spacáky, nepromokavými stany nebo jiným vybavením, což mohlo v ostatních, se situací neobeznámených cestujících, vyvolat dojem snad nějakého hromadného výstupu na Mount Everest. Ve skutečnosti šlo o přípravu na náročný týden plný cinefilních i jiných zážitků, neboť — jak se píše na webu LFŠ — město Uherské Hradiště vám otevře svou náruč a jen tak vás nepustí.
V pravé poledne v Kině Hvězda festival zahájil neorealistický film Umberto D. z roku 1952. Právě italský filmový neorealismus se speciálním zaměřením na (v lecčem odlišná a proměnlivá) díla Vittoria de Sicy a Roberta Rosselliniho byl jednou z hlavních programových sekcí letošní LFŠ. K vidění tak byl například nejen legendární snímek Zloději kol, ale také dnes už ne tolik známý, mimořádně bezútěšný film Německo v roce nula, který Roberto Rossellini částečně natáčel v rozbombardovaných ulicích poválečného Berlína. Přestože reflexi (po)válečné zkušenosti nejde při diskusi nad neorealistickými filmy rozhodně opomenout, filmový historik a teoretik a jeden z dramaturgů festivalu Radomír D. Kokeš nahlíží na nadčasovost neorealistických filmů také trochu z jiné perspektivy: „S odstupem času se ukazuje, že dříve tolik zdůrazňovaná pozorovatelská a bezprostřední reflexe dobové zkušenosti byla spíše iluzí. Šlo totiž o vnitřně překvapivě složitě konstruovaná, umělecky promyšlená, a proto nakonec i vysoce nadčasová díla, třebaže to tvůrci v rámci věrnosti neorealistické doktríně zkoušeli ve svých veřejných výpovědích popírat.“
foto: Letní filmová škola
Téměř souběžně ve Slováckém divadle běžel vynikající western Rio Bravo klasika hollywoodské kinematografie Howarda Hawkse, jehož retrospektivu pro festival připravila Iva Hejlíčková společně s Michaelem Málkem (tato dvojice také přeložila očekávanou a nedávno vydanou knihu Hawksova obdivovatele Quentina Tarantina Filmové spekulace). V rámci retrospektivy byla k vidění například adaptace gangsterského románu Zjizvená tvář, jejíž kongeniální remake natočil v roce 1983 režisér Brian De Palma, nebo také pro mnohé americké filmové teoretiky iniciační komedie Jeho dívka Pátek odehrávající se v novinářském prostředí.
Pozadu však rozhodně nezůstalo ani představení současné české kinematografie. Již v sobotu byl v předpremiéře promítán ambiciózní celovečerní debut Tomáše Kleina Citlivý člověk, který je adaptací stejnojmenného románu Jáchyma Topola. Úspěšné adaptace Topolových románů s jejich komplikovanými stylovými i významovými rovinami se jeví jako takřka nemožné. O tom svědčily i rozporuplné ohlasy, které zazněly už po projekci Citlivého člověka na karlovarském festivalu, přesto se tvůrci s poslední Topolovou knihou vypořádali se ctí.
Oficiálně Letní filmovou školu zahájil snímek Bod obnovy, o němž se mluví jako o prvním českém výpravném sci-fi filmu od dob Ikarie XB-1, což nalákalo velké množství diváků, kteří nedočkavě stáli v řadě táhnoucí se několik desítek metrů mimo prostor kina. Za účasti tvůrců byl také k vidění film Úsvit, v němž režisér Matěj Chlupáček a scenárista Miro Šifra pokračují v odvážném ozvláštňování žánrových postupů i témat. O jejich snaze vyprávět „něco víc“ svědčí i anglický distribuční název We Have Never Been Modern, kterým přiznaně odkazují ke knize francouzského sociologa a filozofa Bruna Latoura (ten jim využití názvu své knihy těsně před svou smrtí schválil).
Fyzicky i psychicky náročné nepochybně je dílo filipínského režiséra Lava Diaze, který v Uherském Hradišti promítl některé ze svých filmů. Především téměř osmihodinová Melancholie byla pro mnohé zkouškou srovnatelnou se zmiňovaným výstupem na Mount Everest. Diaz, jedna z největších hvězd současného asijského filmu a významný představitel tzv. slow cinema, ocenil výdrž uherskohradišťského publika, jelikož podle jeho slov film až do konce vidělo více diváků jen v Indii.
Jako obvykle byl na LFŠ prostor také k různým debatám odehrávajícím se ve festivalových stanech. Mimořádně zajímavou debatu, obohacenou o čtenou ukázku z knihy Kdo tu mluvil o vítězství?, vedl Jan Němec s filozofkou Terezou Matějčkovou. Ve stanu časopisu Respekt zase o krizi umělecké kritiky debatoval Ondřej Pavlík s Táňou Zabloudilovou a Janem H. Vitvarem, kteří tak navazovali na témata otevřená inciativou Nadšením nájem nezaplatíš.
Jak už to tak bývá, není možné stihnout vše. Plánování rychlých přesunů mezi lákavými projekcemi a diskusemi je důležitou součástí festivalového života. Na to si však rozhodně nejde stěžovat a nezbývá nám než doufat, že se podobných příjemných starostí dočkáme i příští rok.
Autor je student FAMU a recenzent.