Zapomenuté knihy: Hodina němčiny
Román „Hodina němčiny“ německého spisovatele Siegfrieda Lenze patří k předním dílům německé literatury, které se sebekriticky vyrovnávají s obdobím nacismu a druhé světové války. Na německém knižním trhu je tato moderní klasika stále k dostání v nových vydáních, u nás však vyšla jen jednou a neprávem je poněkud zapomenutá…
Siegfried Lenz (1926—2014) patřil vedle Heinricha Bölla či Güntera Grasse k nejvýznamnějším poválečným (západo)německým spisovatelům, na rozdíl od těch dvou ale nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. U nás byly přeloženy jeho romány Muž v proudu, Vzor, Vlastivědné muzeum, Cvičiště a Přeběhlík nebo soubor Tak hezky bylo v Šulákově: Mazurské povídky. Lenz se narodil v rodině celního úředníka v Lycku ležícím v kraji mazurských jezer v tehdejším Východním Prusku (dnes polský Ełk). Po maturitě v roce 1943 byl naverbován do německého námořního vojska. Před koncem války zběhl k Dánsku, později byl však zajat ve Šlesvicku-Holštýnsku. Po propuštění ze zajetí studoval na univerzitě v Hamburku filozofii, angličtinu a literární historii a nějakou dobu pracoval jako žurnalista. První román vydal v roce 1951 a postupně se vypracoval na úspěšného a oblíbeného spisovatele, jehož hlavními tématy jsou konflikty většinou prostých lidí se společenskou pseudomorálkou, analýza viny německého národa a přetrvávající důsledky jeho nacistické minulosti.
Lenzův vrcholný román Hodina němčiny (Deutschstunde) vyšel roku 1968 (do češtiny přeložil Jan Scheinost, vydal Odeon, 1974). Můžeme jej zařadit po bok dalších velkých děl německé literatury s podobným tématem, jako jsou Biliár o půl desáté, Klaunovy názory či Skupinový snímek s dámou Heinricha Bölla nebo „gdaňská trilogie“ Güntera Grasse Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky. Vypravěčem románu je dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež. Píše se rok 1954 a Siggi má napsat v hodině němčiny kompozici na téma „Radost z povinnosti“. Během hodiny nedokáže napsat nic, a tak za trest píše práci v ústavním karceru. Psaní se prodlužuje na týdny a měsíce, text nabývá do několika sešitů, protože Siggi vzpomíná na svůj dosavadní život a především na dětství za druhé světové války.
Siggiho otec Jens je vesnickým policistou v Rugbüllu v nejsevernějším cípu Německa a ztělesněním oné „radosti z povinnosti“. Propadne nacismu a s vášní vykonává ty nejnesmyslnější příkazy. Neváhá zavrhnout vlastního syna, Siggiho staršího bratra Klaase, který se raději zmrzačí a dezertuje, než aby byl v armádě. A stejně tak neváhá špehovat, hlídat a udávat svého kamaráda, malíře Maxe Ludwiga Nansena žijícího v sousedství, který má zákaz malovat. Siggi o otci mluví se směsí bázně a ironie, hned na začátku píše: „… můj otec, policejní stanice Rugbüll, měl za povinnost dohlížet na dodržování zákazu malování v každou denní i roční dobu. K tomu bych měl ještě dodat, že měl znemožnit každou zkušenost a vznik obrazu, všechna nežádoucí tvrzení světla, a vůbec se policejně postarat o to, aby se na Bleekenwarfu už nemalovalo.“
Siggi vyrůstá v neláskyplném prostředí, s přísným otcem, chladnou samotářskou matkou a sestrou Hilke, která se doma raději příliš nevyskytuje. Vlídnější přijetí naopak poznává u malíře a jeho ženy. Drsná severoněmecká krajina se promítá nejen do malířovy tvorby, ale i do okoralých duší a narušených vztahů skoro všech postav románu. Siggi utíká do své samoty, do skrýše v zchátralém větrném mlýně. Aby zachránil alespoň něco z Nansenovy tvorby, schovává ve mlýně jeho obrazy, které mu ukradl v ateliéru. Později pomáhá skrývat se bratru Klaasovi, který se po dezerci nemůže ukázat doma — ví, že by ho otec udal. A ještě později, po válce, trpí Siggi jakýmsi stihomamem a je přistižen při krádeži Nansenova obrazu v jedné galerii — proto skončí v ústavu.
Pro Siggiho je proud jeho psaní a vzpomínek jakousi terapií, ostatně v ústavu se o něj zajímá nejeden psycholog, což je ovšem popisováno s velikou ironií. Kritická lekce o němectví pro Němce je nadčasovým příběhem o tom, že „velké bouře přetrvávají jen ti, co mají hluboké kořeny“ nebo jak různě se dá vykládat povinnost a jak různě s ní lze nakládat, jak se může lehce změnit ve slepou poslušnost a zaslepenost. Když malíř Nansen nemůže malovat, řekne si: „Blázni, jako by nevěděli, že existují taky neviditelné obrazy.“ A ptá se: „Může se zakázat to, co člověk dělá ve snu?“
Jens malíři namítá, že on jen plní svoji povinnost. Na to mu Nansen oponuje: „… když si myslíš, že člověk musí konat svou povinnost, pak ti řeknu opak: člověk musí dělat něco, co se příčí povinnosti. Povinnost, to je pro mě jen slepá domýšlivost. Člověk musí nevyhnutelně dělat něco, co jí není po chuti.“ Postava malíře Nansena je inspirována severoněmeckým expresionistou Emilem Noldem (vl. jm. Hansen, 1867—1956), jenž byl po roce 1933 šikanován jako všichni expresionisté, bylo mu zabaveno přes tisíc prací a v roce 1941 ho postihl „zákaz malování“.
Velkolepý, závažný a působivý Lenzův román, psaný v přesvědčení o očistném působení kritického pohledu na vlastní národ a prodchnutý drsnou lyrikou, se čtenáři zadře pod kůži jako ostrý severní německý vítr: „Za našeho větru, myslím, měly střechy jemný sluch a stromy byly jako věštci, vítr nechal vyrůst starý mlýn, hnal se naplocho přes strouhy a přiměl je k blouznění, nebo klopýtal přes čluny na rašelinu a plenil jejich beztvarý náklad.“
Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.