Škola v podsvětí
Když neznámá učitelka prohodí, že chystají „Noc s Andersenem“, pečlivě zvažte svou reakci. Už jenom náznak zvědavosti se vám může vymstít pozvánkou k celonočnímu dobrodružství se dvěma desítkami dětí, olympskými božstvy a strašidly v prostěradlech včetně noční můry v podobě přímého vstupu v dětském rádiu.
A jako život povstal z vody, tento zvláštní fenomén se zrodil po záplavách roku 2000 na Uherskohradišťsku. Dvěma knihovnicím se po delší odstávce zastesklo po dětských čtenářích. Aby je nalákaly, uspořádaly mezi regály celonoční přespávačku. Záštitu jim poskytl nejenom dánský queer pohádkář, jehož narozeniny splývají s dnem dětské knihy, ale i vědecké teorie o významu četby před spaním. A tak rodiče od té doby v čím dál více zemích světa svěřují své ratolesti na noc úplně cizím lidem.
Vcházím do základní školy s pyžamem v batohu. Po opuštěných učebnách pendlují leda soustředěné uklízečky. Chvíli mi trvá, než poznám, že paní s dcerkou u výtahu jsou Athéna a Kerberos.
„To jsme ti neřekli, že máme téma Odysseovy cesty? Znáš je trochu? Něco si připrav. A ty zatím, Kerbere, odjeď se spacákama do výtvarky.“
„Nemůžu, nemám ruce.“
foto: osobní archiv
V osmnáct hodin se už i s Afrodítou, Poseidónem, Hádem a převoznicí Charónkou scházíme k rychloporadě. Víc nás nebude. Navrhnu, že bych mohl být Telemachos, Odysseův syn, abych dětem představil tátova dobrodružství. K tomu mě na první dobrou napadá aktivita „zpěv sirén“ nebo předělávka slepé báby na slepého Kyklopa. Vše je mi odkývané, navrch mi přidělí stanoviště s antickým pexesem a nějaké zabavení dětí po stezce odvahy. Kdybys nevěděl, tady jsou omalovánky.
Než přijdou děti, musíme vylepit šipky a navléct se do kostýmů. Základ máme všichni stejně prostěradlový. Poseidóna odlišuje bílé afro a trojzubec z násady od smetáku, například Hádes má kapuci a hřbitovní svítilnu.
„Včera jsem takhle bafala na spolubydlící.“
„To tě musejí mít rádi.“
Athéna se obává, že skoro nejsme k rozeznání od uklízeček. A bohužel má pravdu. Chvíli se bojíme vyjít vůbec na chodbu, aby si nemyslely, že si z nich děláme fóry. Venku na hřišti se mezitím shlukují děti s kufříky jak na týdenní dovolenou.
Poslední pusinky od rodičů. Kufry a bundy tamhle. Vanessko, co pláčeš? Počkejte na nás v tělocvičně. To, co se tam samovolně rozproudí, je hotová trójská válka…
„Koukám, že příběh už znáte!“ domáhá se pozornosti Afrodíté, aby jim edukativně rozdala Paridova jablka. Pouštím si v kapse na mobilu zpěv velryb, což postupně přitahuje dětskou zvědavost, a Athéna mi podá plyšového oslíka jakože trójského koně.
„Víte, kdo jsem?“ zkouším pomoct bohyni.
„Shrek! Hahahaha. Spiderman! Uklízečka!“
„Jsem Odysseův syn. Máte taky táty hrdiny? Ten můj vymyslel trójského koně, díky němuž Řekové vyhráli válku. Už jste o tom někdy slyšeli?“
„Jó!“
Afrodíté na mě mává jablky, že jsem ji vynechal.
„Jenomže rozzlobil tady tuhle druhou uklízečku, pardon, Poseidóna.“
„Pche, jablka nepadají daleko od stromu.“
„Ten zamával trojzubcem, rozbouřil nebe i moře a chudák táta bloudil domů dlouhých sedm let. A během plavby zažíval taková dobrodružství, jaká dnes zažijete vy sami, protože každý z vás bude dnes Odysseus, každý z vás bude můj táta, každý si povinně dáte na posílení jedno jablíčko.“
„Ale ještě než se vydáte na jednotlivé ostrovy i do samotného podsvětí,“ vezme si slovo Athéna (pro děti jedině Anténa), „spojíme se živě s rádiem Junior.“
Čekám v sále plném žíněnek a spacáků na první navrátilce z podsvětní stezky odvahy. Byl to dlouhý večer, jako by skutečně uběhlo několik let. A na druhé straně chodby se objevují tři elektrická světélka…
„Jaké to bylo?“
„U Kerbera jsme luštili tři šifry. Vyšla nám kost, řízek a buchta.“
„Před výtahem nás paní Charónka naučila básničku:
Hádovi se pokloníme
Velký chrám mu postavíme
Mocný Háde, pusť nás dolů
Jinak zapálíme školu.“
„A s Hádem si povídal pán z ochranky. Nikdo mu neřekl, že tu dnes spíme.“
Zabavím děti, ať se navzájem proměňují v čuníky. A když se zdá, že v podsvětí už nikdo nezůstal, dokonce i bohové sejmuli své masky, je čas se zavrtat do spacáků a na pár hodin doopravdy ztratit vědomí. Těsně před usnutím slyším děti prdět pusou, jeden kluk twerkuje, někdo jiný čím dál zoufaleji vyžaduje ticho. Vanessko, chceš oslíka?
Jsme v české škole v Londýně, ale mohli bychom být stejně tak v Paříži, Ženevě, Baltimoru anebo v australském Sydney. Přesněji řečeno, jsme ve snu Hanky a Mirky, dvou knihovnic ze Slovácka, kterým povodeň vyplavila pracoviště, ale katastrofa je nezlomila, ponoukla je k představivosti.
Ráno se probouzím poslední, žíněnky okolo vypadají jako kusy ztroskotané lodi a venku u hřiště vbíhají zhruba sedmiletí Odysseové do náručí opravdových bohů.
Autor je spisovatel a performer.