Petr. Kahuďák. Paštikář.

To první setkání bylo 2. července 2015 na lodi (A)VOID v Praze, kde jsi tehdy četl z románu Vítr, tma, přítomnost. Byl jsi obklopen svými přáteli, se kterými tě mám navždy spojeného — s Vítkem Janotou, Igorem Malijevským a Karlem Kunou. Tehdy jsem poprosila Vítka, zda by nás seznámil. Přála jsem si totiž, abys četl u mě na bytovce. Byla jsem nervózní, ostatně jako vždycky, když někoho oslovuji pro účast na svých bytovkách — komorních kulturních akcích u mě doma.

Tehdy mě ani náhodou nenapadlo, jak častým návštěvníkem bytovek budeš. Kolik nekonečných diskusí tam povedeš, kolik příběhů odvyprávíš, kolik tvých gest prolítne vzduchem, za kolik smíchu a výbuchů smíchu budeš odpovědný. Kolikrát zůstaneš až do konce a odejdeš jako poslední. A před odchodem si dáme společný tanec, třeba na skladbu Tiger Tiger od Půlnoci. Vzpomínáš?

Václava jsem začala Petře oslovovat hned na první bytovce, kam dorazil zatím pouze jako návštěvník, který si obhlíží terén pro budoucí vystoupení. Tenkrát u mě četli básníci Pavel Rajchman a Ladislav Zedník. Byla to garsonka, kam se vešlo devět rozkládacích židlí z IKEA, dvě křesla pro vystupující, postel-letiště, stůl, věšák na oblečení a rudý koberec. Petr si nesedl ani na židli, ani na postel, ale lehl si na ten rudý koberec. V průběhu čtení jsem i pro pobavení návštěvníků několikrát kontrolovala, jestli Petr neusnul. Vždy mi bryskně odpověděl zpod fousů, aniž otevřel oči, že nikoliv, že dává bedlivý pozor, a doložil to vždy ústním důkazem, o čem že to pojednávala poslední báseň.

Václav Kahuda, foto: Soňa Pokorná

Kdo znal Petra osobně, jistě si ho na tom koberci vybavil velmi barvitě. Ležel tam na zádech, pod hlavou polštářky, dlaně položené na prsou, nožku přehozenou přes nožku. Na sobě flanelovou košili. Vypadal blaženě. Ano, popisuji to tak přesně i proto, že v průběhu psaní mám před sebou fotku, která tehdy nemohla nevzniknout. Ale i proto, že entrée měl jako návštěvník na své první bytovce opravdu velkolepé, nebo spíš typicky kahudovské, a nikdy na to nikdo z přítomných jistě nezapomene. Stejně jako já.

U mě na bytovce vystoupil nakonec až v únoru 2017. Čekal, až dopíše další knihu. A 15. února 2017 nám četl z rukopisu novely Bytost. Tomu čtení však předcházela velká tajná akce s názvem Hmyzí guláš pro Kahudu. Zdeňka Hmyzáka Nováka, s kterým Kahuďák na mých bytovkách vždy vášnivě diskutoval o všem možném i nemožném, totiž napadlo, že pro něj uvaří guláš. Jejich společné fabulování někdy přecházelo do nekonečných rozměrů. Nejednou se stalo, že jsme je museli tišit, aby se dostal ke slovu ten, kdo ten večer seděl v křesílku pro vystupujícího. Geniální a dokonalá dvojka — Kahuďák a Hmyzák. Oba milovali jídlo tak, že o něm v koutku bytu nebo v záři reflektorů hovořili do nejmenších detailů a teatrálně u toho rozhazovali rukama a utírali si neviditelné sliny. Labužníci.

Guláš jsme vařili u kamarádů a Hmyzák nám během mnohahodinového vaření četl své básně. Pokrm měl tedy speciální ingredienci, a tou byla poezie. Když jsme pak na bytovce guláš servírovali a vyprávěli Kahuďákovi, jak guláš vznikal, byl z toho opravdu dojatý. A jakmile se za pár měsíců dozvěděl, že Hmyzák u mě také vystupuje, ihned ohlásil, že pro něj připraví delikátní paštiku. Pak se to dozvěděla Marie Šťastná, další častá bytovkářka, hned se k výzvě přidala a vznikla tak legendární paštiková bytovka.

Čtu ty řádky po sobě a usmívám se. Prohlížím si fotky a vzpomínám na tebe, Petře. A i když to po sobě nečtu nahlas, i tak se mi láme hlas a do očí mi jdou slzy. Zaháním to tancem na skladbu Tiger Tiger, na kterou jsme tehdy tancovali spolu. Tancuji vášnivě a představuji si, že se ke mně přidáváš.

Petře, předevčírem, hned jak jsem se dozvěděla, že už tu nejsi, šla jsem s Hmyzákem na pivo. Vzal s sebou svého Bročka a vzpomínali jsme kromě tebe i na tvého Lojzíka. A jelikož v hospodě neměli paštiku, dala jsem si škvarkovou pomazánku. Jsem si jistá, že by ti chutnala.

Autorka je fotografka a organizátorka kulturních akcí. Letos vydala debut „Jahody a steaky“.