Zapomenuté knihy: Město smutku a radosti
Přestože se to tak může zdát, finský spisovatel Mika Waltari není autorem jen jediného románu. Jeho psaní bylo neúnavné a čítá reportáže, divadelní hry i sérii detektivek. Jeho román popisující jeden den v předválečných Helsinkách by ale zapomenutý být nemusel.
Mika Waltari se proslavil jako autor románu Egypťan Sinuhet, jenž se v České republice pravidelně umisťuje na prvních příčkách anket o nejoblíbenější četbě. Vzhledem k vysokému nákladu, ve kterém už od poloviny šedesátých let kniha pravidelně vychází ve stále nových reedicích, existuje velká pravděpodobnost, že jeden výtisk máte v domácí knihovně i vy. Rozsáhlý historický román o lékaři faraona Achnatona v Česku téměř zlidověl.
Mika Waltari: Město smutku a radosti, přeložila Markéta Hejkalová
Hejkal, Havlíčkův Brod 2010
Finský spisovatel za sebou ovšem po své smrti zanechal mnohem rozsáhlejší dílo čítající nespočet reportáží, historických románů, filmových scénářů, básní, divadelních i rozhlasových her, dramat nebo velmi populárních detektivek s komisařem Palmuem, z nichž čtyři knihy vyšly také v češtině. V meziválečných letech napsal mimo jiné také několik psychologických próz, mezi něž se řadí i nenápadný a poměrně krátký román Město smutku a radosti.
Děj se odehrává jednoho slunného jarního dne v Helsinkách roku 1936. Protagonistů je hned několik: dělník, který po smrti své manželky míří do města začít nový život, ředitel gymnázia, umírající žena, jíž její ošetřovatelka předčítá román na pokračování, spisovatel snažící se zajistit si živobytí, luteránský pastor a průmyslový magnát se svými dětmi. Každý příběh je vyprávěn zvlášť, ale v posledních kapitolách knihy jsou osudy protagonistů propojeny. Ovzduší třicátých let je spíše ponuré a Helsinky jsou naproti názvu knihy ve Waltariho podání spíše městem smutku než radosti. Ve vzduchu jsou cítit dozvuky první světové války, ale také napětí přicházejících válek. Společnost je rozdělena ideologicky, třídně, genderově, ale i generačně a všechny tyto nerovnosti se protínají mezi postavami jako matice. Pro porozumění postavám nejsou tyto nerovnosti úplně klíčové, ale spíše dokreslují pozadí pro jejich jednání.
Za důležitého protagonistu vyprávění můžeme považovat i samo město Helsinky, které plní úlohu jakéhosi sjednotitele všech příběhů. Téměř čtvrtmilionové Helsinky byly ve třicátých letech živou, poměrně bohatou a hlavně rychle se rozvíjející metropolí. „Nemilosrdné jarní světlo svítí na helsinské střechy. Zapaluje plamenem statisíce oken a šedou barvu moře, pokrytého tříští ledových ker, proměňuje v modrou. V okruhu několika kilometrů kolem neznámého muže, jenž stojí pod žulovým sloupem, je čtvrt milionu lidí, kolem vyhaslého muže, jehož opustila síla a naděje.“
Rytmus vyprávění je těkavý, od příběhu jedné postavy ke druhé se postupuje během několika málo odstavců. Vytváří to pocit neklidu, na plastičnosti a kvalitním vykreslení postav to ale neubírá. Stylistické prostředky jsou dobře zvolené, zdánlivě chaotický styl vyprávění odpovídá chaosu města: jeho ulic, infrastruktury, domů, institucí, obyvatel. „Nebe se klene jako světelný oblak nad městem, omývaným mořem. Nemilosrdné jarní světlo odhaluje bídné šaty, stíny pod očima, šeď zdí. Město pracuje, doufá, sní a pláče. Proud lidí na ulici nikdy neskončí. Soukolí se nikdy nepřestane otáčet.“
Jako v každém dobrém psychologickém dramatu ani zde jednoduchá dichotomie dobrý/zlý neplatí, protože nevystihuje plně ani jednu z postav. Je to jeden z důvodů, proč je Město smutku a radosti — i po téměř devadesáti letech od jeho napsání — stále aktuálním dílem. Všechny postavy jsou chybující lidé se svými nedokonalostmi, neřestmi, vypočítavostí, ale i se svými tužbami a se svou obětavostí pro druhé. Celá Evropa je ve třicátých letech složitým místem pro život, Helsinky nevyjímaje. Dva zrůdné režimy tvoří prostor pro vykořisťování. Frustrovaným lidem přináší munici pro vyřizování účtů a destrukci, zatímco silným dává hierarchii pro ovládání slabších. Slovy básníka Daniela Hradeckého: „Těžší než hříchy ze slabosti jsou ty z pozice síly.“
Waltari si sám ve třicátých letech procházel těžkým obdobím naplněným depresemi, kvůli kterým byl několikrát hospitalizován. Do postavy spisovatele potřebujícího nutně psát, aby mohl uživit svoji rodinu, vložil část ze sebe samého. Přestože je to pouze jedna z mnoha dějových linek, jde rozhodně o silně autobiografickou složku knihy. „Kdyby se tak dneska mohl pustit do práce. Plán, konstrukci, všechno už měl v hlavě jasné, ale ti lidé neobživli, nic k nim necítil, všechno to bylo příliš chladné. Chyběl skutečný dotek, který by jej probudil k životu. Psát znamenalo sedět a ťukat do stroje. K tomu byla zapotřebí jen energie a vytrvalost. Nemohl ale psát, pokud necítil, jak slova ožívají. Kniha se rodí ze smutku a zklamání, kniha se rodí z nezbytnosti, kniha se rodí a svého tvůrce spaluje a spotřebovává.“
Co knihu nakonec vystihne možná nejlépe, je na první pohled její nenápadná obálka. Černobílá fotografie zachycující prchavý okamžik procházejících cizinců. Dvě elegantně oblečené ženy míjejí dva muže, jednoho na kole, podle vzhledu oba spíše z dělnické třídy. Přes cestu projíždí auto a vzadu je možné vidět sedícího muže se skloněnou hlavou opírajícího se o zeď. Slunce je už vysoko a vrhá dlouhé stíny. Náhodných setkání cizinců se ve městě dějí tisíce každou vteřinu, leckomu by nestála ani za fotografii. V podání Miky Waltariho se ale stávají koncertem pro spisovatelské mistrovství. Pro pozorování lidské povahy zůstávající relevantní téměř devadesát let od svého vzniku, které si nezaslouží být zapomenuté.
Autor je hudební skladatel.