Tři otázky pro… Michala Šandu
„Spisovatelské řemeslo je z podstaty samotářská věc, ale já jsem náturou týmový hráč,“ tvrdí spisovatel Michal Šanda, který dnes večer vystoupí v rámci programu Měsíce autorského čtení na scéně brněnského Divadla Husa na provázku.
Ve svých dílech s oblibou citujete, parafrázujete i všelijak upravujete cizí texty, leckdy dokonce ve spolupráci s jejich autory. Jak důležitý je pro vás v literární tvorbě a životě literáta dialog?
Cizí texty jsem do svých knih začal zařazovat od počátku, pokaždé to je ovšem na jiném principu. Je toho spousta, takže jenom namátkou: v Dopisech jsem odpovídal napříč staletími na dopisy napsané Karlem Havlíčkem Borovským. V Hemingwayově býku jsem použil povídku tak, jak byla mistrem napsaná, akorát jsem místo toreador dal Hemingway a místo býk literatura. Záměna pouhých dvou slov, a co to s povídkou udělá. S Jakubem Šofarem jsme napsali samostatné monologické party, promluvy k fiktivní lékařce na psychiatrii, to je kniha Kazuistika. Kniha Jakápak prdel vznikla zase rukou nerozdílnou ve spolupráci s Ivanem Wernischem. Přívazek na konci knihy Sebrané spí si tvoří pojednání profesora Heřmana Frankla o sibiřských šamanech, to jsem ovšem napsal já, žádný takový badatel neexistoval. Použití cizích nebo zdánlivě cizích textů se táhne celou mojí tvorbou. Upřímně řečeno, nevím, co mě k tomu pudí, snad že je to další pole pro literární experiment. A co se dialogu týká, spisovatelské řemeslo je z podstaty samotářská věc, ale já jsem náturou týmový hráč. Kdyby v bráně nestál Homér, v obraně nebyli Dante, Shakespeare, Byron, Goethe, v záloze Baudelaire, Joyce, ti, co jsou dneska na hrotu útoku, by si ani nečutli.
V poslední době jste také začal víc psát pro děti, váš komiks Tibbles, na němž jste spolupracoval s výtvarníkem Davidem Dolenským, dokonce získal cenu Muriel a sklidil uznání i na proslulém knižním veletrhu v Bologni. Co vás k tomu nasměrovalo a co vám přináší kontakt s dětskými čtenáři?
Když bylo Bohunce Grögerové osmdesát, zeptal jsem se jí, jaké to je nastřádat životní moudrost a vědět o světě všechno, a ona mi řekla: „Houbeles, já si furt připadám jako desetiletá holka!“ Proč předstírat, že něco víme, a tvářit se vážně, když nevíme nic? Při psaní pro děti si můžu vymýšlet, co mě napadne, a dělat krkolomnosti a přikládat pod kotlem fantazie, až se z něj hicuje a valí horká pára. Ve skutečnosti nepíšu pro děti, píšu to pro sebe. Do klávesnice počítače nemotorně buší prsty s okousanými nehty desetiletého kluka.
Michal Šanda, foto: Lenka Šandová
Loňský rok byl ve vašem literárním i osobním životě zlomový — oženil jste se a vydal tisícistránkový svazek, do něhož jste zahrnul podstatnou část své dosavadní tvorby. Na čem nyní pracujete a jaké představy máte o své další tvůrčí etapě?
V tiskárně je kniha Lední medvěd Rio zachraňuje prales s ilustracemi Davida Valoviče. Pokud se zadaří, měl by to být pilotní díl plánované série. Další tři díly už mám napsané, bude ale záležet na čtenářích, respektive jejich rodičích, jestli je Rio chytne. Pro stejné nakladatelství, tedy Meander, jsem připravil leporelo Kruh, to by mělo vyjít na podzim a v Malvernu se chystá Mozek z blázna, což je soubor dvaadvaceti povídek. Nebude to žádné pohlazení po duši, jak snad název napovídá. Tisícistránkový svazek Generál v umyvadle plném blues je záležitost naprosto mimořádná. Na Měsíci autorského čtení budu číst právě z něj. Větrné mlýny mi poskytly velkorysou možnost, že jsem mohl z těch stohů papírů, co jsem nadrásal, vybrat to, co považuju za důležité, a přepsat, co se mi autorsky úplně nepovedlo při prvním vydání jednotlivých knih do tohoto spisu zahrnutých. Místy docela z gruntu. Tahle bichle je pro mne zlomová záležitost. Momentálně nepíšu nic. Těžce nesu, že mobilní telefon je Bůh, který má přednost přede vším, i před slušností. Naše společnost se stává poněkud póvláckou a o tom se psát donekonečna nedá a já vlastně ani nechci. Do budoucna bych se proto rád přidržel literatury pro děti.
Narozen 1965 v Praze. Vystudoval malostranské Gymnázium Jana Nerudy, od roku 1991 je archivářem v Institutu umění — Divadelním ústavu. Píše poezii, prózu, knížky pro děti a mládež, hry pro divadlo i rozhlas. Vydal na třicet knih. Drtivou většinu jeho díla shrnuje tisícistránkový sebraný spis Generál v umyvadle plném blues (2022). Na otázku, co mu naskočí, když se řekne generál, umyvadlo, blues, odpovídá: „Modrá knížka. Oprýskané smaltované umyvadlo, do kterého si děda v sobotu odpoledne nalil vařící vodu a v kuchyni na stole se obřadně oholil břitvou, než šel na mariáš. A blues — to je pro mě Son House a jeho písnička ,Pearline‘.“
Autor je literární publicista.