Psychologie v Trapném případě
Umínil jsem si, že než přestanu s psaním fejetonů, ve kterých jsem proplétal literaturu s psychologií, napíšu ještě jednou na plná ústa, co si opravdu myslím: Pro naše sebepoznání, jakož i pro přemítání o druhých lidech, nám poskytuje více vodítek krásná literatura než zmíněná „věda o duši“.
Řadu psychologických knih jsem čítával v letních měsících na dovolených. A teď nemyslím odborné svazky, učebnice nebo monografie, ale psychologické romány a povídky. Zatímco jiní odpočívali, já se slunečními brýlemi studoval — lidské povahy. Tak se mi stalo, že mám mnoho autorů spojených s konkrétními místy. Rushdieho s ostrovem Skopelos v Egejském moři, pastviny v rakouských Alpách s Musilovými povídkami, s Handkem nebo Lačností od Jelinekové, do Dublinu se mnou létají Dubliňané (zčásti proto, že Odysseus je moc objemný). Spěchal-li malý Chandler za přítelem po Capel Street až ke Grattanskému mostu, projdu si s chutí jeho trasu a o všem si pak přemítám v baru Mulligan. (Není to nějaké vyšinuté aktivní čtenářství?)
Nechci zde tvrdit, že méně suchopárných psychologických učebnic a více pozorně pročtené beletrie může přinést tomu, kdo se připravuje na profesi psychologa, větší užitek. Student potřebuje oboje. Hrubý materiál vědy se zcitliví při stycích s lidmi a rovněž četbou hlubokých sond do lidských povah a situací. Takové disciplíně říkám literární psychologie.
V Dublinu si mě letos získala povídka Obláček: Malý Chandler jde zmíněnou Capel Street na schůzku s přítelem ze staré party, kterého neviděl osm let. Jeho někdejší parťák, Ignatius Gallaher, se mezitím stal novinářem, usadil se v Londýně, prošmejdil Paříž; malý Chandler cítí, jak cestou na schůzku s takovým světoběžníkem stoupá i jeho vlastní důležitost. „To už něco znamená, mít takového přítele,“ říká si Joyceova postava. A hned je tu kousek zvýšeného sebevědomí, jež se projeví zrychlením kroku. „Poprvé v životě měl pocit, že je něco víc než lidé, které potkává.“ Jdeme za někým důležitým a sami ve svých očích jsme náhle tak důležití!
Chcete-li další ukázku z literární psychologie, pak třeba tato: „V Ignatiu Gallaherovi vždycky bylo něco, čím na vás proti vaší vůli udělal dojem.“ Joyce popisuje průběh mysli, který se děje „proti vaší vůli“. Proti své vůli podléháme dojmům. Kvůli takovýmto detailům považuji literární psychologii za často výstižnější povahopis než odborné texty.
Psychologové se moc soustřeďují na termíny, odborný jazyk, klinické nálepky, na zredukovaný počet „operacionalizovaných“ slov. (Už jen ten výraz!) Člověka charakterizují milionkrát použitými slovy: přívětivý, labilní, uzavřený, depresivní, altruistický, schizofrenní, hraniční. Co na tom, že se neshodnou, co znamená hraniční (a opravdu se neshodnou!). To je psychologie: variabilita lidí, jejich rysů, projevů a prožitků se ocitá v modelech, schématech a prototypech, v diagnózách a výrocích, které z živého a nejednoznačně vyložitelného člověka udělají autoritativně popsané zombie.
Není to trapné? pomyslel jsem si. A hned se mi vybavila povídka Trapný případ. Jamese Duffyho napadlo až po úmrtí nelegální družky, že v jejích očích, očích Mary Sinicové, mohl být vynesen až do nebes. Mohl se cítit významnějším, promeškal příležitost! Mohl se cítit lepším vedle dobré ženy.
Mimochodem, kolegové psychologové a milí čtenáři. Takto Joyce charakterizuje pana Duffyho: „Středověký lékař by byl řekl, že ho stihla saturnská zádumčivost. Jeho obličej, hotový záznam všech jeho let, měl hnědý nádech dublinských ulic.“ Nebo: „Žil poněkud vzdálen od svého těla a na vlastní jednání pohlížel pochybovačně a úkosem.“ Anebo záznam očního kontaktu při prvním setkání s Mary: „V prvním okamžiku byl její pohled vyzývavý, ale brzy zrozpačitěl jakýmsi úmyslným ústupem panenky do duhovky a tím na chvilku prozradil velmi citlivou povahu. Panenka opět rychle zaujala svoje místo, zpola odhalená přirozenost se znovu vrátila pod vládu obezřetnosti…“
Ta psychologie, řeknu vám na závěr (na závěr psaní těchto fejetonů), to je ale trapný případ!
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.