Pěstovaná existence

S manželem jsme se rozhodli zpestřit své dnové a nějaký ten pátek nás obohacují zajímavé otázky a úvahy o nich. Čtenář může zavzpomínat na své dětství či dospívání společně se mnou. Asi všichni máme několik veselých historek, někdy to vázne, ba dokonce dře. Nespravedlnost se stala hmatatelnou a pár dobře míněných políčků cítíme dodnes.

Cílevědomá a všestranná výchova směřující k jedinému cíli — připravit malého človíčka pro život. Že to naši rodiče někdy nevychytali? Jsme jenom lidi… Tak například: Jak jste se naučili, co máte dělat, když něco chcete? První, co mě napadne, jsou úplatky? Ne, ale vážně. Není tohle náhodou základní kámen genetické výbavy člověka? 

Miminko zapláče, když vtom se vyřítí (většinou) matka a podá flašku, nabídne prs, odstraní smrdutý. Pokud takové uspokojení nepřijde, je na jinou debatu. Takže pláčeme, bulíme, fňukáme. A následně přichází výchova a její berličky. A zaplať pánbůh za ně, jelikož záhy zjistíme, že když budeme hodní, máma nám to koupí. Řvaní už nezabírá a míjí se účinkem. Tady si dovolím vzpomenout věčný slib a moji sourozenci se zasmějí se mnou. 

Celá léta jsme totiž jezdili z našeho venkova do obrovské Prahy na matějskou pouť. Prd! Nikdy jsme tam jako děti ani dospívající nebyli. Zašla jsem na ni až se svým manželem. Ale víte co? Fungovalo to. Najednou jsme zkrotili své chování a stala se z nás jehňátka. Faktem je, že postupem času se z toho stal hlavně fór. Jakmile to máma zahlásila, smáli jsme se všichni. I ona a o jehňátkách si mohla nechat zdát. Ale to už v šuplíku měla něco jiného. Ale nebojte, jezdili jsme na jiná místa, to jen z matějské pouti se stala vesmírná pouť.

Také tu máme otázku fyzických trestů. Říká se, že je škoda každé rány, která padne vedle. Co vy na to? Jde projít dětstvím bez pár facek, nebo jste si to zasloužili?

Byla jsem tuším v šesté třídě, když tu jsem byla poslána koupit maso. 

Musím pro něj hned? Byla bych chvilku venku a pak ho šla koupit. Slíbila jsem. 

Jenže venku jsem potkala pár kámošek a objekt mé lásky. Majka.

A to víte, že šlo trapné maso stranou. Měla jsem na práci důležitější věci. Naše party probíhala na poli a chmelnici. Byla jsem šťastná a trapná. A tak se přihodilo, že jsem přišla pozdě. Masna už byla dávno zavřená, když jsem si na ni vzpomněla. 

Kde máš maso?

Neměli ho. Došly zásoby.  

Jo? Že ho byl koupit táta. No pojď. 

Nikdo mi doma neubližoval, ale tenkrát na mě táta vzal smyčec od houslí. Párkrát s ním bouchl do peřin, dvakrát citlivě mě a bylo.

No co… maso je. Máma toho nadělá.

Připomeňme si větu z deklarace práv dítěte z roku 1959, že lidstvo je povinno dát dětem to nejlepší, co jim dát může. Co to ve vás v tuto chvíli vyvolává? Myslíte na své dětství? Na své rodičovství? Nebo na děti pracující v příšerných podmínkách ve fabrice v Kambodži? V roce 2021 bylo podle zprávy UNICEF ve světě nuceno pracovat 160 milionů dětí. V dětských domovech v České republice je kolem šesti tisíc dětí. A tak se ptám. Kde se stala chyba? Možná by všechny tyhle děti měly vychovat spíše nás dospělé. 

Nedávno mnou zalomcovala zveřejněná omluva člověka, který vytvářel umělou inteligenci. Omluvil se za to a vyjádřil obavu nad budoucností lidstva. A může mi někdo říct, kdo vychoval jeho? Jako že stvoříš Terminátora a pak se jen tak omluvíš? Kde je John Connor?

Takže Johne, až tohle budeš číst, pošli alespoň T 100 do minulosti, ať to sfoukne, ju?

Cílem omluvy je odpuštění a dá v životě lidském občas zabrat. Ale co blbnu? Při těchto slovech se mi vybavil náš pan pes, když se omlouval za své činy, takže odstraňme — v životě lidském. Pardon. Omlouvám se. 

V tomto kontextu bych se také chtěla omluvit za své činy. Jako malá jsem s kamarády lezla do zahrady u vlakového nádraží. Měli tam super výběr ovocíčka. Když se to provalilo, byla jsem pasována na šéfa gangu, takže jsem si to odpykala za všechny. Na počest toho mi byla mámou udělena cedulka s nápisem zloděj. Musela jsem jí mít celý den. Panečku, to byl ale skvělý den! Cítila jsem se jako nikdy a taky už nikdy nic neukradla. 

A čím bych svou výpověď zakončila? Stále mi hlavou probíhá myšlenka, že by nás, dospělé, mohly děti tak trochu přivést k lepšímu světu. Ano, není nijak objevná, ale kus pravdy na ní je. Pojďme je přestat opouštět, pojďme z nich nečinit dospělé a nechat je být dětmi. Neničit jim jejich čistou duši a vytvářet pro ně lepší svět.

A Johne? Dělej už něco!

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.