Zapomenuté knihy: Dictee

Existují knihy, o kterých se u nás skoro nemluví, zato v zahraničí mají téměř kultovní status. Jde o napůl zapomenuté romány a básnické sbírky, z nichž některé jednoduše zapadly v záplavě novinek a u nás je zatím nikdo neměl odvahu vydat. Nebo jde o texty, které česky vyšly, jen neměly takové štěstí na čtenáře.

seriál Zapomenuté knihy

Přitom napsat knihu pořád pro většinu autorů znamená stanout na hranici nesmrtelnosti. Teď po mně něco zůstane, šeptá při psaní naivní hlásek i ke mně, zatímco ten cyničtější namítá: Jenže co když mě jazyk zase zradí? Naše příběhy, natož pak slova nic neváží, mají ve zvyku mizet, a navíc se snadno pokroutí do něčeho, co jsme jimi nikdy říct nechtěli.

Jedinou za života publikovanou knihu americké umělkyně Theresy Hak Kyung Cha můžu do pomyslné hromádky v Česku neznámých knih snadno zařadit. Dlouho se o ní pořádně nemluvilo ani ve Spojených státech, teprve během posledních několika let se nová generace asijsko-amerických autorů, a především autorek, postarala o to, že je z románu pomalu součást kánonu. Dictee je tak důkazem, že i když jsou slova často spíš na obtíž, časem si dokážou k lidem najít cestu.

Sám jsem na Dictee a vlastně i na tvorbu Theresy Hak Kyung Cha narazil díky loňské výstavě Whitney Biennial. Kromě maratonu čtení z Dictee (záznam je dostupný i na YouTube) byla k vidění také autorčina audiovizuální díla. Na fotodokumentaci z jedné performance, nazvané Aveugle Voix, je Cha oblečená celá v bílém, dřepí a černé vlasy jí splývají až ke kotníkům. Kolem očí má uvázaný kus bílé látky, na něm černými písmeny napsáno VOIX (francouzsky hlas). Druhý kus má omotaný kolem úst, stojí na něm AVEUGLE (slepý). Na dalších fotografiích rozmotává plátno s anglickým nápisem „words / fail / me“ (slova / mě / zrazují) a pod tím francouzsky „aveugle / voix / sans / mot / sans / me“ (slepý / hlas / bez / slova / beze / mě).

Román Dictee vyšel poprvé v roce 1982. Pořídil jsem si jej částečně proto, že občas o schopnosti slov sám pochybuji, a tak mě zajímalo, jestli v knize najdu odpověď. Jedná se zčásti o memoár, zčásti o historické a filozofické úvahy spojené s osudy několika generací žen. Je o jejich utrpení, o dějinách a stejně tak o jazyku. Formálně se pohybuje na hraně poezie, prózy a čehosi úplně nového. Co mě na tvorbě Cha překvapuje nejvíc, je její schopnost zdánlivě si protiřečit. Pokud jsou slova skutečně tak zrádná, proč se Cha snaží tuhle skutečnost sdělit právě pomocí nich? 

Její příběh vypráví ti druzí

Už jednou jsem psal o nebezpečí, které se skrývá v příliš velké pozornosti tragickým životním osudům umělců. Předčasná smrt znemožňuje uvažovat o životě mimo její rámec, smrt všechno zakalí. A Cha se podobného osudu bála. „Druzí vyprávějí její příběh,“ ukončuje v Dictee příběh mladé revolucionářky Ju Kwan-Sun, aniž by si tehdy uvědomovala, jak moc blízko je vlastnímu životu. Ten je navíc s knihou úzce propletený.

Theresa Hak Kyung Cha se narodila roku 1952 v jihokorejském městě Pusan. O deset let později z Koreje spolu s rodiči emigrovala — nejdříve na Havaj, poté do San Francisca. Její matka během let, kdy zemi okupovalo Japonsko, musela několik let tvrdě pracovat v Mandžusku. Korejsky tehdy mluvit nesměla, ale ztráta rodného jazyka ji pronásledovala až do Ameriky.

Snad i proto se její dcera naučila mluvit plynně anglicky, francouzsky i korejsky. Cha vystudovala univerzitu v Berkeley, kde získala tituly z volného umění i komparativní literatury. Strávila také rok studiem v Paříži, zabývala se filmovou tvorbou a teorií. Evropa ji silně ovlivnila — narazíte u ní na odkazy k dílům Carla Theodora Dreyera, Chrise Markera nebo Marguerite Duras.

V roce 1980 se přestěhovala do New Yorku, v té době se kromě práce na Dictee pokoušela se svým bratrem dokončit jejich první film. White Dust From Mongolia měl být záznamem o Koreji jejich dětství, bohužel se z něj dochovaly jen zlomky textu. O dva roky později se Cha vdala za Richarda Barnese, fotografa dokumentujícího restaurátorské práce na slavné Puck Building v New Yorku. Několik měsíců po svatbě vychází Dictee.

„Těžko říct, co cítím,“ napsala Cha krátce po vydání románu svému bratrovi. „Nevím ani, jak se cítím, kromě toho, že si teď přijdu svobodná a zároveň obnažená.“ A není se čemu divit. Dictee je totiž román o mluvení, o touze a neschopnosti vyřknout onu skrytou část vlastního já. O to těžší je zbavit se vědomí, že je zároveň posledním sdělením, které Cha světu zanechala. Nedlouho po jeho vydání ji cestou na schůzku znásilnila a zavraždila ostraha pracující v budově, kterou měl fotit její muž.

Bolestná chuť mluvit

„Proč to teď všechno křísit. Z minulosti. Dějiny, tu starou ránu,“ ptá se Cha na samém začátku románu. Je to důležitá otázka. Cha moc dobře ví, proč je potřeba dějiny, slova i utrpení splétat dohromady. Touží všechnu tu bolest přiznat, „prožít znovu celé to šílenství. Pojmenovat to dnes, abychom neopakovali historii až do zničení“. V Dictee se pokouší vyvolávat obrazy utrpení několika žen — mezi nimi i šestnáctileté Ju Kwan-Sun, ikony korejského hnutí za nezávislost. Její osud spojuje s životy Johanky z Arku, řecké bohyně Persefoné a především své matky. Všechno jsou to ženy násilím vytržené z vlastního prostředí, ale také ženy, které za svůj domov stále bojují.

Už pohled na prvních pár stránek ukazuje, že se Dictee nečte jednoduše. Román plynule přechází z angličtiny do francouzštiny, z korejštiny místy do japonštiny. Některé části jsou zdánlivě nesmyslné, obsahují gramatická cvičení působící, jako by je autorka vytrhla z učebnic. Jazyk je pro pochopení Dictee zásadní. Celá kniha je svědectvím o tom, jak složité někdy může být dorozumět se cizí řečí. S tím souhlasí i spisovatelka a profesorka literatury Cathy Park Hong, která ve své knize esejů Minor Feelings věnuje Therese Hak Kyung Cha celou kapitolu. Čtení Dictee přirovnává k učení se novému jazyku. 

„Literární styl Cha, i když není zrovna příjemný, je svým způsobem osvobozující,“ říká Cathy Park Hong a dodává, že Cha v knize propůjčuje hlas nespokojenosti imigrantů s novým jazykem a zároveň skrz ni poukazuje na touhu promluvit. Také proto Cha text prokládá fonetickými schématy a na několika místech i fotografiemi, ke kterým neposkytuje žádné vysvětlení. Ta první zobrazuje graffiti na zdi jednoho z dolů, kde byli Korejští vězni nuceni pracovat. Vybledlý nápis se dá přeložit jako volání o pomoc: „Matko, chybíš mi / mám hlad / chci domů.“

Jsou to nakonec slova, která selhávají, a ne lidský hlas. Křehký hlas a zároveň zbavený těla, překonávající hranice jazyka i času. „Uvnitř to šumí. Šeptá to,“ otevírá Cha jednu z kapitol a naráží tím na nikdy neutuchající příval nesrozumitelných, zlomených slov. Naší povinností je za každým slovem vidět především ty, kdo se skrz ně snaží promluvit a dotknout se druhých. Protože uvnitř každého z nás a uvnitř každé „bolesti řeči je bolestná chuť mluvit“. A takové chuti mluvit je v Dictee i přes všechnu bolest plno.

Autor je spisovatel a publicista.