Dovést varhany ke štěstí
Varhanici Kattu nemusejí kritikové objevovat: ale zároveň musí. Dělá výjimečnou hudbu, ale to nejadekvátnější publikum o ní ví pořád málo.
Ten příběh se vypráví takto: V ambientní hudbě, alternativách a na hranici experimentu se jen vzácně setkáváme s varhanami. Tohle „velké zvíře“ mezi nástroji je srdcem projektu Katty, která po letech úspěšné interpretace klasiky začala pošilhávat po útěku z role pouhé interpretky. Byl v tom myslím i jakýsi intimní vztah s těmi obřími chrámovými instrumenty. Dala varhanám prostor, aby promluvily svým vlastním hlasem: hlasitě, divoce a hrdě.
Vibrující zvuková pole, která Katta vytváří, jsou fyzický zážitek: naplňují prostor, rozechvívají ho a s ním i tělo posluchače. Zátěžový test, kde zvuk balancuje na prahu mezi bolestí a slastí, je evidentním stylovým příbuzným s ambientní hudbou, noisem, soundartovými instalacemi, rodokmenem kosmické a sférické hudby, posttechnologickými experimenty a díly avantgardních skladatelů po Johnu Cageovi. Navíc při Kattyině živelném přístupu cítíme pohanský a šamanský element: sílu a energii, která je historicky starší než instrument vtělený do církevního prostředí. Zeptal jsem se jí: „Jak ti při hře je? Nezavádíš kostelní nástroj za určitou hranici?“ „Já myslím,“ řekla bez váhání, „že ty varhany jsou při tom šťastný.“
Katta, foto: Tomáš Nosil (z webu varhanice)
Kattě nyní vyšlo album Vox organi, v Berlíně ho vydal label Emika Records. Půl desky tvoří skladby s vokálem, druhou polovinu pak čtyři instrumentální Meditace — tam se nejvíc experimentuje s bloky zvuku, je to, jako by na vás někdo lil zvuk z obří štoudve na nebesích. Někdy to dráždivě jemně crčí: Katta testuje krajní polohy nástroje, vysoké tóny pak interferují a zní jako elektronika. „Varhany jsou nejstarší synťák,“ praví Katta.
Hraje bosa — což jsem zjistil jako pozorovatel na kůru, když najednou vystrčila končetinu do strany a chodidlem si podržela nějaký rejstřík, na který jí nestačily ruce. Myslím, že je v tom její chuť mít těsný, vlastní vztah s varhanami. Avantgardista Charlemagne Palestine si nosí k varhanám koňak a sbírku plyšových zvířat, aby zapudil chrámovou ikonografii: Katta je pokornější, ale tak nějak po svém.
Hudba na albu Vox organi mi připadá jako skutečně pořádný počin mezi tím, co v Česku teď vzniká. Je v něčem snadná, ovšem má v sobě skutečně troufalost, kterou by mělo znát publikum experimentální hudby a nových narativů. Katta, která dřív nahrávala na alba Messiaena a Pärta, se zatím moc nezná s noisery, volnými improvizátory, lidmi z experimentálního ambientu. Snad se to potká: navzájem se můžou velmi obohatit.
Autor je hudební publicista.