Od blamy ke skvrně
Inspirací k dnešní glose mi bylo setkání s hadem na zahradě. Nejdřív jsem začala pátrat, co to je za hada. Když jsem zjistila, že je to užovka podplamatá, zajímalo mě, proč se jmenuje tak divně.
Obecně se soudí, že název užovka do češtiny zavedl Jan Svatopluk Presl, kterému vděčíme za mnohé botanické a zoologické názvy. Slovo užovka by mělo být odvozené od základu *už, tedy (v češtině nedoložený) had, dále slovo přešlo k ženskému rodu *užáka a touto ruskou podobou se patrně inspiroval Presl.
Výraz podplamatý se v biologickém názvosloví vyskytuje pouze u užovky, není u žádného jiného živočicha nebo rostliny. Slovo souvisí s výrazem blama, nověji plama, což znamená skvrna. Ve svém pátrání jsem se obrátila na Českou herpetologickou společnost a Andrej Funk, odborný redaktor časopisu Živa, dohledal jeden z nejstarších česky psaných článků o našich plazech. Jedná se o článek s názvem Plazi a obojživelníci země České od Františka K. Pracha, vydaný v Živě roku 1861, kde se o užovce podplamaté píše: „Od hlavy až na konec ocasu leží na hřbetě rhombické černé, trochu zašlé plamy, jež ve třech řadách vždy střídavě jsou rozestaveny a hadu tomuto jméno zjednaly. Řada prostřední na hřbetní čáře stojící obsahuje plamy více vyznačené a menší.“ Jméno tedy musela užovka podplamatá dostat před rokem 1861, kdo jí ho vymyslel, zatím zůstává tajemstvím. Domnívám se však, že Jan Svatopluk Presl to nebyl, protože ten ve svých botanických pojmenováních používal starší tvar blamatý a užovku by pravděpodobně pojmenoval užovka blamatá.
Užovka podplamatá, foto: Wikimedia Commons
Zajímavé na adjektivu podplamatý je, že se používá výhradně ve spojení se jménem užovka a v žádných jiných souvislostech. Adjektiva blamatý nebo plamatý ale u různých zástupců fauny a flóry najdeme. I dnes máme bolehlav blamatý (smrtelně jedovatá vyšší bylina) nebo árón plamatý (jedovatá chráněná rostlina). Obě rostliny dostaly druhové jméno podle skvrn, a protože se nejedná o všeobecně známé a rozšířené rostliny, zastaralé slovo v názvu jim zůstalo.
Jinak tomu bylo třeba u mloka nebo hluchavky. Ještě v roce 1844 byl v česko-německém Šumavského slovníku uveden mlok blamatý (Salamander salamander), kterému dnes říkáme mlok skvrnitý. Hluchavku pojmenoval Presl v roce 1819 jako hluchavku blamatou. Toto jméno jí vydrželo až do roku 1950, kdy ji Josef Dostál, jeden z nejvýznamnějších představitelů české botaniky 20. století, podílející se také na botanických heslech pro Slovník spisovné češtiny, přejmenoval na hluchavku skvrnitou.
Skvrny daly název také plamatce. Není však plamatka jako plamatka. Plamatka lesní je druh suchozemského hlemýždě, který má na ulitě drobné žluté skvrny, a plamatka zelná je žlutokvětá letnička z Jižní Ameriky, která krášlí kdejaký záhon a truhlík.
Na blamách, plamách a skvrnách je hezky vidět, jak se jazyk vyvíjí a mění a jak změny postihují hlavně to, o čem mluvíme a s čím se setkáváme často. O to zajímavější pak je zaměřit se na něco, co z dnešního pohledu vypadá divně. Až pak zjistíme, že to dává smysl.
Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.