Cesty půlnoci

Kulturní dějiny milují paradoxy. Když se roku 1995 Cormac McCarthy poprvé objevil na české literární scéně, byl směle představen coby zcela nekomerční autor, který se v ničem nepodbízí masovému vkusu. Tomu bohužel odpovídalo i tuzemské přijetí, jež řadu let opisovalo původní americkou trajektorii čtenářského nezájmu. Bylo tudíž třeba úspěšné filmové adaptace následně oceněné Akademií filmového umění a věd a nadto Pulitzerovy ceny, aby se z dříve takřka neznámého literáta stala světově proslulá osobnost. Dnes se již tedy můžeme díky laskavé péči nakladatelství Argo seznámit se všemi jeho romány, mnohdy uvedenými ve vynikajících překladech. Co nám tedy přináší pozorná četba tohoto jižanského básníka všelidské skepse a temně přitažlivého zvěstovatele krvavých katastrof?

Ačkoli soudobá teorie velí nepřikládat při čtenářském výkladu literárních děl přílišný význam životním osudům jejich tvůrců, pokusme se úvodem připomenout alespoň několik základních okolností, které snad mohly utvářet spisovatelův jedinečný tvůrčí potenciál. Je vskutku s podivem, jak málo životopisných údajů máme i po tolika letech u tak proslulého autora k dispozici. Charles Joseph McCarthy se narodil 20. července 1933 v Providence, hlavním městě státu Rhode Island, tedy v samotném srdci Nové Anglie, místě překypujícím bohatou kulturní tradicí prvních amerických osadníků a náboženských vizionářů starého kontinentu. McCarthyho otec, právník s diplomem slovutné Yaleovy univerzity, se však záhy přestěhoval na jih do státu Tennessee, kde přijal místo v nově založené instituci známé jako Správa pro údolí řeky Tennessee, čímž se připojil k zástupu smělých průkopníků Rooseveltova Nového údělu. Manželka s dětmi jej roku 1937 následovala. Kraj to byl chudý, těžce zkoušený ranami velké hospodářské krize. Současně však bezprostřední okolí města Knoxvillu, kde se rodina usadila, vynikalo nevšední krásou majestátního Appalačského pohoří. Všechny ty hluboké lesy, strmé rokle, malebná údolí a blyštivé toky bezesporu mohutně uchvacovaly chlapcovu představivost a v důvěrném soužití s místními rázovitými obyvateli, dávnými potomky irských a skotských přistěhovalců, pozvolna klíčila jeho mimořádná vnímavost vůči lidovému jazyku, tradičnímu vypravěčství a půvabům i hrůzám přírody. Zde lze také nejspíše vysledovat prapůvod onoho mnohdy až zarážejícího fatalismu, jenž vládne nuzným životům většiny McCarthyho raných literárních postav. Stálá hrozba ze strany přírody, její neumdlévající a nezvladatelné strhávání člověka ke zvířecímu, předlidskému stavu, stála mezi obyvateli hor u zrodu podivné směsice víry a divokých pověr, v nichž není stálosti ani jistoty, jen neměnný zákon růstu, zápolení a zániku.

Cormac McCarthy, foto: nakladatelství Argo

V Knoxvillu McCarthy nejdříve navštěvoval dle rodinné tradice katolické školy, načež se dal zapsat na Tennesseeskou univerzitu, kterou v roce 1953 opustil a vstoupil do amerického vojenského letectva se základnou na Aljašce. Další léta strávil na různých místech ve státech Tennessee, Illinois, Severní Karolína a Louisiana. V roce 1965 mu vychází u prestižního newyorského nakladatelství Random House první román nazvaný Strážce sadu (The Orchard Keeper, česky 2012). Již tato literární prvotina mu vynesla zasloužený obdiv kritiky, ale mizivý zájem čtenářstva. Od té doby cestoval po Evropě, psal a vydal další tři romány. Nejdříve to byla Vnější tma (Outer Dark, 1968, česky 2011), pak následovalo Dítě Boží (Child of God, 1973, česky 2009) a nakonec Suttree (Suttree, 1979, česky 2012). Tím také končí jeho jižanské tvůrčí období, bytostně spjaté s prostorem státu Tennessee a venkovského Appalačska. Zůstává stále veleben hrstkou literárních kritiků a okrajově vnímán ojedinělými čtenáři. Nicméně v nitru této relativní tvůrčí samoty je již pevně vystavěn autorův autentický způsob života a systém duchovních hodnot zajišťující suverénní osobitost jeho děl. Dokonalou jednotu formy a obsahu.

Zejména v počáteční etapě, skvěle završené různohlasým a barvitě mnohovrstevnatým románem Suttree, byl McCarthy často kritikou přirovnáván k legendárnímu jižanskému prozaikovi Williamu Faulknerovi, a to nejen jako slibný pokračovatel kulturní tradice jižanské renesance, ale též coby stále ještě nezralý epigon. Sepjetí s tímto velkým americkým kronikářem bylo dvojnásob připomínáno u McCarthyho prvních dvou děl, která nejzřetelněji sdílela Faulknerovy proslulé formálně modernistické postupy. Mezi ně patřilo zejména střídání hledisek vyprávění, interpunkční, grafické a syntaktické experimentování a svérázné jazykové mísení prostého nářečí s abstraktně filozofujícími pasážemi. K tomu je nicméně třeba pro úplnost dodat, že tyto metody nového uměleckého zobrazení nepřišly na svět až s Faulknerem. Je-li McCarthy spojován s jeho tvorbou, může být stejně tak dobře srovnáván s díly Jamese Joyce, T. S. Eliota, Ezry Pounda, Virginie Woolfové nebo Gertrudy Steinové. Naopak některé z tvůrčích postupů, které se staly pro Faulknera příznačnými, u McCarthyho nikde nenajdeme. To platí obzvláště pro vnitřní monolog a asociativní proud vědomí. McCarthyho postavy jsou totiž záměrně nahlíženy výhradně zvenčí, přičemž se mnohdy zdůrazňují jen některé jejich vlastnosti, zatímco jiné jsou vědomě potlačeny, a jejich motivy jednání můžeme odhadovat jen z vnějších gest a střídmých promluv. Současně tím ovšem tyto osoby zpravidla získávají nevšedně znepokojivou záhadnost a nadčasově mytologický rozměr. Co ovšem McCarthyho s jeho váženým literárním předchůdcem spojuje, a v čem se mu jej dokonce mnohdy daří úspěšně překonat, je mistrovské užívání nezvykle dráždivých metafor a nevídaně bohatá slovní zásoba zahrnující vynalézavé neologismy i výrazy stěží slovníkově dohledatelné¹. Kritici tohoto způsobu psaní si začasté neuvědomují, že se v něm beze zbytku projevuje McCarthyho vzácné nadání pro libozvučnost slov, zvukovou harmonii a větný rytmus umožňující spájet souvětí nadaná kontemplativně filozofickou nebo sugestivně tajemnou působivostí epických básní, magických zaříkávání a liturgických textů.

Není to však jen Faulkner, na jehož odkaz McCarthy úspěšně navazuje. To by nesměl tak dlouho žít v kulturně bohatém a společensky rozrůzněném prostředí amerického Jihu. Se svou katolickou krajankou Flannery O’Connorovou sdílí jak groteskní vidění světa, tak hluboké pochopení pro odvěkou situaci člověka a jeho přirozenou náchylnost podléhat temným vášním srdce, nezkrotné pýše rozumu a slabostem těla. S Erskinem Caldwellem jej pojí zájem o životní osudy těch nejprostších a nejubožejších lidských bytostí, často vykořeněných, štvaných a bez domova, jak je spatřujeme zejména v románech Dítě Boží a Suttree. Nejde přitom o žádné ploché karikatury jižanské „bílé chátry“, jež s takovou oblibou tradičně využívá populární kultura. Byť nám autor záměrně odpírá jejich niterné prožitky, neznamená to, že by nebyli schopni citu, nebo si naopak sami nezasloužili soucit. Čím více ponořeni v hříchu, ba čím více podobni dravé zvěři, tím více si žádají naše odpuštění. Ve Strážci sadu je to ještě starý horal Ownby, který sveřepě čelí bezohlednému vpádu průmyslové tyranie a jehož marný boj se cynickým zástupcům nové společnosti jeví jako výraz čehosi archaického, co mezi nimi již nemá místo a co zároveň hrozí rozvratem jimi ustavovaného řádu. Jeho hlas je ve skutečnosti hlasem prapůvodního světa vznášejícího obžalobu vůči bezohlednému kořistění rozpoutanému jménem civilizačního pokroku.

Protagonista románu Vnější tma Culla Holme je naproti tomu klasickým mravním přestupníkem žijícím na samém okraji zavržení. Jeho svět se zdá být místem bez vykupitelské smrti Ježíše Krista, ve kterém je téměř každý stižen nějakým druhem trestající kletby. Zde poprvé McCarthy dosahuje skutečné virtuozity jazyka, když před bezdechým čtenářem vyvolává důmyslně ornamentální obrazy přízračných přírodních dějů ozvláštněných svéráznou světelnou estetikou. Již ve Strážci sadu autor využívá bájesloví starého světa, zejména vegetačního ritu s mytickým motivem periodické obrody. Mýtus je zde životadárným pramenem duchovní tradice a kulturní zkušenosti, prvotním a jediným autentickým příběhem, od něhož se odvozují všechny příběhy ostatní. Právě v něm je skryta moc obnovovat svět, přinášet význam a hodnotu lidské existenci a uskutečňovat posvátné spojení člověka s dějinami. Zatímco Strážce sadu využívá vegetačního mýtu zejména coby symbolického pozadí, Vnější tma se již zcela odehrává v říši lidové báje. Niterný svět hlavních postav, sourozenců Cully a Rinthy, se tam dle vzoru středověkých alegorií a gotických románů zrcadlí ve vnějším přírodním prostředí, které oplývá bohatou pestrostí, ale též krutou zákeřností. Ve Vnější tmě se nadto nejzřetelněji vyjevuje úhelný aspekt McCarthyho literární tvorby, a to její lyrická básnickost. Jednotlivé výjevy se nám sice mohou zdát ve své symbolické mnohosti zoufale nejednoznačné a neproniknutelné, můžeme o nich vést mnohahodinové disputace a sepisovat mnohasetstránkové výklady, nicméně pravým klíčem k jejich plnému pochopení je ve skutečnosti mimoracionální zření. Podobně jako v poezii se i zde autor snaží o zachycení těch nejjemnějších záchvěvů zjitřeného prožívání a nejskrytějších vlastností jsoucen, čímž nás při oddané četbě současně vybízí k aktivní spoluúčasti na tvořivé obraznosti.

Od nešťastného Cully, jemuž jsou útěcha lidské společnosti a Boží milost alespoň prozatím odepřeny, je už jen krůček ke zvířecímu Lesteru Ballardovi, opravdovému vyslanci temnoty a chaosu, jenž vládne divokým živlům a bezmocně propadá šílenství. Nicméně ani v jeho příběhu není McCarthy hlasatelem bezduchého nihilismu. Nemoralizuje ani nekáže teologii spásy. Vybízí jen k bezpodmínečnému soucitu s člověkem, který je skutečným „hnojem země“ a který po vyhnání do divočiny ustrne hrůzou nad sebou samým, aby se mohl k oslavě vykoupení nově zrodit coby „nevinný viník“, zavržené imitatio Christi. V románu Suttree již tragický osud titulního hrdiny nespočívá v krvavé oběti či věčném zatracení, ale v nutnosti podstoupit duševní i tělesná muka v útrobách pozemského očistce výměnou za naději osobní svobody a seberealizace.

Roku 1977 se McCarthy po rozvodu druhého manželství vydal na americký jihozápad. Nejdříve se přestěhoval do Tucsonu v Arizoně a poté do El Pasa v Texasu. Tam pokračoval v psaní „westernového románu“, na němž průběžně pracoval již od roku 1974. Plně v něm využil plody svého tvůrčího zrání i mnohaletý usilovný výzkum dobových pramenů a místních literatur. Výsledkem mu byl dosud nepřekonaný umělecký vrchol, uhrančivě dramatická a výsostně básnická výpověď o nezměrnosti lidské destruktivity v podobě melvillovsky „ďábelské knihy“ s názvem Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian or The Evening Redness in the West, česky 2009), která vyšla na jaře roku 1985. Ani teď se arci čtenářská přízeň nedostavila. Román nabízející bez útěšných iluzí a falešné sentimentality závratný pohled na historický zrod americké kulturní výlučnosti a politické dominance byl přeci jen ve své době příliš smělý na to, aby mohl aspirovat na širší společenský ohlas. První úspěchy tohoto druhu přišly až s McCarthyho přechodem k novému nakladateli a vydáním prvního dílu volně navazující trilogie Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 1992, česky 1995, 2008) oceněného Národní knižní cenou. Autorův příklon k populárním žánrům se tak vyplatil. Chceme-li jej však kritizovat za to, že se tím snad zpronevěřil svým původním uměleckým zásadám, měli bychom mít na paměti, jakému osudu zároveň unikl. Aniž by jakkoli rezignoval na uměleckou závažnost, jazykovou vytříbenost a filozofickou hloubku své tvorby, vyhnul se svůdné pasti, do níž upadl jiný proslulý jižanský literát James Dickey, který na strhující úspěch své prozaické prvotiny Vysvobození (Deliverance, 1970, česky 2011) již nedokázal navázat, neboť jeho následný román Alnilam (1987) utrpěl přílišnou ambiciózností a tematickou i stylistickou nesourodostí. McCarthy se naopak plně oddal čtenářsky přístupnějším příběhům zasazeným převážně do historického prostředí americko-mexického pohraničí, jejichž motivem se mimo jiné stalo dospívání poznamenané ztrátou iluzí. Záhy spatřily světlo světa zbývající dva svazky avizované trilogie nazvané Hranice (The Crossing, 1994, česky 1997, 2008) a Města na planině (Cities of the Plain, 1998, česky 2010), následované úspěšně zfilmovaným kriminálním románem Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky 2007). A pak přišel opožděný triumf v podobě Pulitzerovy ceny za rozsahem nevelkou Cestu (The Road, 2006, česky 2008).

V Krvavém poledníku se ještě prohlubuje autorovo skeptické vidění člověka jako podlého a zákeřného živočicha odsouzeného celoživotně krvácet a umírat. Téma lidského osudu a svobodné vůle čelící vesmírné nicotě, okrajově využité již v jeho rané tvorbě, se zde dostává více do popředí a pozdním románům již zcela dominuje. Veškeré konání, mnohdy prostoupené neukojenými vášněmi, postrádá jakoukoli důležitost a pozemská skutečnost tvoří pouhé kulisy, před nimiž se komíhají a škubou lidské loutky se šňůrkami mizejícími v nedohlednu. Přesto McCarthy ani v tomto nejtemnějším ze svých děl nepropadá pokleslému fatalismu, temnému zoufalství či nihilistickému sarkasmu. Tváří v tvář drásavému násilí, jemuž jeho postavy propadly hned po narození, si klade jednu z nejznepokojivějších otázek historie, a tou je otázka původu zla ve světě, potažmo otázka vztahu Boha ke zlu, otázka teodiceje. A v jeho hlase by nezaznívala moudrost, kdyby se pokoušel tuto otázku zodpovědět. Aby mohla být hodnověrná, musí nutně zůstat bez odpovědi.

Kromě těchto a mnoha dalších nadčasových úvah obsahuje Krvavý poledník jedny z nejúchvatnějších výjevů přírody, s jakými se lze v moderní americké literatuře setkat. Za dějiště onoho faustovského příběhu si McCarthy zvolil poušť, která není jen vznešenou pustinou či divadlem hrůzy vrcholného romantismu, ani pouhým místem zkoušek a zasvěcení z esoterických traktátů. Není ani otevřeným kabinetem přírodních kuriozit svědomitě a precizně popsaných zvídavým cestovatelem. Tato ultima deserta je snad po vzoru Edwarda Abbeyho překrásná právě pro svou naprostou netečnost k člověku a jeho perspektivám. A ze stejných důvodů je i nestvůrná. Nejde přitom jen o její nepředvídatelnost a neovladatelnost. Je fosilní říší dřímajících věků. Lze v ní stanout před kamenem, hadem, keřem či Bohem a nepoznat v nich nic lidského. Jen skála je tu skutečná a člověk pouhým přeludem.

Nadto se počínaje Krvavým poledníkem až k románu Cesta vine autorská představa nezvratného zániku světa. Zpočátku jde o dráždivě dvojlomnou symboliku Západu coby země nadcházející noci, která má ve svém nejmohutnějším vzmachu již předpovězen svůj pád. McCarthyho kosmické drama nám odhaluje, že základy naší důmyslné tvořivosti jsou prohnilé, náš současný úspěch je zalit krví dávných masakrů, životní síla, jež naši civilizaci dosud hnala kupředu, se vyčerpala a systém se hroutí do sebe. Zatímco Krvavý poledník se ještě nese ve znamení cyklického pojetí dějin, Cesta je již bezprostředně křesťansky eschatologická. Zároveň jde vpravdě o postapokalyptickou prózu, jež se na rozdíl od tradičních zjevení neodvažuje nahlédnout za okraj konce času, do jícnu věčnosti. Zachycuje toliko závěrečnou destrukci a zhoubu způsobenou ohněm, ale nikoli nové nebe a novou zemi, neřkuli pak zářící Boží trůn. Je to pochopitelné. McCarthy není biblickým prorokem a jakýkoli pokus o umělecké zobrazení nezobrazitelného by nutně vyzněl jako banální spekulace nebo dílo blouznivce.

Kriticky vyváženého zhodnocení McCarthyho díla se můžeme bezesporu dočkat až s patřičným odstupem. Přesto lze již nyní prohlásit, že nás nebývale obohacuje svým viděním přírody i vnímáním jejího nadrozumového tajemství. Učí nás hodnotě ztráty v márnici dějin. Učí nás a opakovaně přesvědčuje o tom, že z vezdejšího světa a lidského života nelze nikterak vymýtit jeho temnou, iracionální stránku, že zlu a bolesti se bez současné ztráty lidství za žádných okolností nelze vyhnout. A tímto darem nám uprostřed každodenního bezstarostného veselí dovoluje alespoň na krátký okamžik bezprostředně nahlédnout naši vlastní půlnoční hodinu.

Text vyšel v časopise Host 7/2014.

Autor je překladatel, publikoval monografii o McCarthyho díle „Svět v hrsti prachu“.