Dětství jako zvláštní stav duše
Když Iva Procházková debutovala prózou „Komu chybí kolečko?“, patrně sama netušila, že se psaní pro děti a mládež stane na dlouhá desetiletí její hlavní tvůrčí oblastí. Byť se prosadila i jako prozaička píšící pro dospělé, dramatička a scenáristka, nejvýraznější stopu za sebou zanechává právě v literatuře pro mládež. Dnešní 70. narozeniny jsou příležitostí k ohlédnutí za jejím dílem pro nedospělé čtenáře.
Po mimořádně vyzrálé prvotině v roce 1980 se autorčino jméno z českého literárního prostředí vytrácí. Dceři filmového scenáristy a spisovatele Jana Procházky ukázal normalizační režim svoji arogantní moc tím, že jí znemožnil vysokoškolská studia a strpěl ji jen v pozici uklízečky. Aby připravila vlastním dětem lepší budoucnost, rozhodla se s rodinou emigrovat. Politický azyl získala v Rakousku, později žila v Německu a do již svobodné vlasti se vrátila až v roce 1995 jako úspěšná autorka knih pro děti, které sice prvotně vycházely v němčině, ale lokalizovány byly často do českého prostředí. Próza Čas tajných přání z roku 1988 zobrazuje dospívající Kapku a její rodinu, přátele a malostranské sousedy v nelehké době, která utlumila naděje pražského jara. V Německu za ni získala Jugendliteraturpreis, její české vydání z roku 1992 bylo oceněno Zlatou stuhou a na dlouhé roky zůstalo jedinou hlubší reflexí normalizační atmosféry v české literatuře pro mládež.
Iva Procházková, foto: Creative Commons
O autorčině výjimečné pozici, kterou v českém literárním kontextu rychle a přirozeně zaujala, svědčí i výčet literárních ocenění a nominací na ně. Již v roce 1998 byla Českou sekcí IBBY nominována na Cenu Hanse Christiana Andersena, v roce 2006 na Cenu Astrid Lindgrenové, získala Magnesii Literu za netradiční příběh pro mladší děti Myši patří do nebe (2006), v němž tematizuje smrt, a za citlivě a zároveň nekompromisně realisticky podaný obraz dospívání v románu Nazí (2009). Je několikanásobnou držitelkou výročního ocenění Zlatá stuha, roku 2019 jí byla udělena dokonce Zlatá stuha za celoživotní přínos české literatuře pro mládež. Ten se naplňuje nejen vlastní literární tvorbou, ale také aktivní podporou rozvoje dětského čtenářství a zásluhou o zpřístupnění díla Jana Procházky mladým adresátům.
Ačkoliv se Iva Procházková v posledním desetiletí odklonila jako prozaička i scenáristka k detektivnímu žánru, v prostoru kultury pro děti a mládež setrvává nejen nadčasovými prozaickými díly, ale rovněž jejich filmovými adaptacemi. Podle autorčina scénáře vznikly v režii jejího manžela Ivana Pokorného například Únos domů (knižně 1998, film 2002), Uzly a pomeranče (knižně 2011, film 2019). Animovaný film Myši patří do nebe (2021) podle její předlohy v režii Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové suverénně dobýval kina, filmové festivaly a získal cenu Český lev (2022).
Co všechna díla Ivy Procházkové spojuje? Literární kritik Petr Matoušek nazval svůj medailon věnovaný autorce z roku 2003 v časopise Ladění „Spisovatelka, která léčí outsidery“ v narážce na to, že právě prostřednictvím zranitelných a citlivých dětských postav pomáhala otevřít bolavá témata a ukázala velikou vnitřní sílu zdánlivě slabých. Obdobně literární historička Svatava Urbanová, autorka monografie Dialogy Ivy Procházkové (2012), upozorňuje na to, že ve většině próz Ivy Procházkové „se tematizuje vztah dětí, dospívajících a dospělých k životu, aniž by se něco usnadňovalo“. A právě proto, že autorka se soustřeďuje na odvěká témata spojená s mezilidskými vztahy, do nichž je zasazen růst jedince, jenž je jakýsi „zvláštní stav duše“, a zároveň nepodceňuje náročnější sémantiku, zůstávají její knížky nadčasové a vyvolávají i po letech nejen estetický, ale zejména silný emoční zážitek.
Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.