Zapomenuté knihy: Devět bran
Těžko říct, zda můžeme knihu „Devět bran“ označit za zapomenutou, přece jen se u nás dočkala od roku 1937 hned několika vydání (naposledy v roce 2016) a její název svého času nesl i významný multikulturní festival. Rozhodně se jí však nedostává takové pozornosti, jakou by si podle mého zasloužila, což ostatně platí i pro jejího autora.
Dnes už sice nedokážu říct, kdy přesně se mi toto nejvýznamnější dílo Jiřího Mordechaje Langera (1894—1943), bratra spisovatele a dramatika Františka Langera, dostalo do rukou, rozhodně však ve mně jeho četba výrazně posílila už dříve probuzený zájem o židovskou kulturu a její roli v našich dějinách. Komu by neučarovala už samotná představa mladíka z dobře situované a napůl asimilované pražské židovské rodiny, který se jednoho dne sebere a vyrazí na východ do Haliče, do městečka Belz, ležícího na hranici dnešního Polska a Ukrajiny, aby se stal žákem vyhlášeného učence a pronikl do tajemného světa chasidů.
Jeho radikální proměnu vykreslil velmi živě František Langer (jeho vzpomínka je součástí vydání knihy z roku 1996, které edičně připravil Tomáš Pěkný a z něhož jsem při psaní vycházel): „Otec mi oznamoval skoro zděšeně, že se Jiří vrátil. Zděšení jsem pochopil, když jsem bratra uviděl. Stál proti mně v odřeném černém svrchníku střiženém jako kaftan, sahajícím od brady až k podlaze, a na hlavě měl okrouhlý široký klobouk z černého plyše, vražený hluboko do týlu. Stál shrbeně, celé tváře i bradu měl zarostlé nazrzlým vousem a před ušima mu visely až na ramena do vývrtky nakroucené vlasy, pejzy. Co zbývalo z obličeje, byla bílá, nezdravá pleť a oči, chvíli unavené, chvíli horečnaté. Bratr neujel z Belzu domů a do civilizace, bratr si přivezl Belz s sebou.“
Devět bran, foto: osobní archiv
V následujících letech sice Jiří Langer postupně zapadl do prvorepublikové společnosti, svou víru ani pouto k chasidům však neztratil a po roce 1930 začal česky publikovat chasidské příběhy a legendy, z nichž nakonec sestavil svazek nazvaný Devět bran. Kniha vyšla v roce 1937, brzy se však ocitla na seznamu zakázaných protektorátních titulů a většina jejího nákladu byla zničena. Dalšího českého vydání se dočkala až v roce 1965, tedy řadu let po autorově smrti, potřetí vyšla teprve po revoluci. Naštěstí byla napsána s ohledem na české a nežidovské publikum, tudíž ani dnešní tuzemský čtenář se nemá čeho obávat.
„Avšak ještě dnes, po letech, vybavují se mi všechny ty postavy napořád. Nejen ti, které jsem osobně znal, nýbrž i ti, o nichž jsem toliko slýchal a četl v starých hebrejských knihách, ožívají přede mnou v celé své velikosti a síle. Cítím, že jsem přemožen. Cosi mě nutí, abych se chopil pera a vypsal vše věrně, jak nejlépe jen dovedu.“
Žánrově i stylově značně různorodou knihu obdařenu podtitulem „Chasidů tajemství“ stmeluje jednotné téma, respektive poslání, tj. představení světa chasidů, jak jej na základě svých zkušeností a vlastní četby autor poznal. Své zážitky zahrnul do úvodní části nazvané „Příchod“, těžiště svazku pak představuje devět kapitol ilustrujících oněch titulních „devět bran“, z nichž každá je věnována jednomu či dvěma chasidským světcům. Jiří Langer si byl vědom toho, že už v jeho době se jednalo o látku z pohledu západoevropského čtenáře poměrně exotickou, ačkoliv se týkala obyvatel nepříliš vzdálených končin, a tak na mnoha místech literárně vynalézavým způsobem vysvětluje nejrůznější reálie každodenního života a náboženské kultury chasidů.
„Že na onom světě vede světec své chasidy přímo do zahrady Edenu, je známo. Bude to ostatně docela jednoduché. Chasidé se ho chytnou za gartl, chci říct za opasek, a on je na tom opasku všecky do ráje vtáhne.“
Vedle těchto rozmanitě podaných vysvětlivek a příkladů ilustrujících nejrůznější složky chasidského světa představuje středobod Langerovy knihy legendistické vyprávění. Více i méně známé příběhy podává vlastními slovy, občas k nim přidává nějaký komentář, jindy je nechává působit samy o sobě. Přičemž legendou je tu myšleno vyprávění mísící realitu s nadpřirozenem, skutečnost s fantazií — ostatně i chasidský světec je postavou žijící na rozhraní těchto světů, bytostí pohybující se stejnou samozřejmostí na zemi i v nebi. Příběhům ještě dodává na poutavosti rozmanitost jazykového materiálu i žánrových prvků, které autor dovedně kombinuje. On sám se na čtenáře obrací s vážnou naléhavostí i nevázaným humorem, pokaždé však slovy prozrazujícími upřímnou lásku k zobrazovanému společenství, jehož se cítí být součástí, a také tak v knize vystupuje.
„Ale myslím, že jsem chtěl původně vyprávět o svatém reb Naftúlim z Ropšice. Nehněvejte se, že jsem tak zaběhl. Však už víte, jací jsme my, chasidští vypravěči, povídálkové. Ale abych pravdu děl, ani se mi už do těch Ropšic nechce. Ne že by to snad bylo menší hnízdečko než náš Belz. Ale protože je tam málo chasidů. Jen tak každý třetí z těch požehnaných tří tisíců duší. Nebýt svatého reb Naftúliho, byly by tedy Ropšice velmi smutným místem. Jenže svatý reb Naftúli, ten dovedl rozesmát i Nebesa.“
Langerovo dílo je o to významnější, že představuje (a to nejen v českém kontextu) jeden z mála dokumentárních a zároveň literárních pomníků vylíčeného světa chasidů — vedle textů Martina Bubera nebo Josepha Rotha —, který vinou dvou světových válek takřka zmizel z povrchu zemského a dnes přežívá pouze v nepočetných a spíše jen vnějšími znaky stmelených společenstvích například v Izraeli nebo v New Yorku (sluší se připomenout chasidské motivy v dílech amerických židovských spisovatelů Isaaca Bashevise Singera či Chaima Potoka). V první řadě je to však náramně originální a poutavá kniha, přístupná brána do světa, který mě osobně nepřestává fascinovat…