Indie, domov mé sestry
Stál jsem na výstavě o kolonizaci Indie před hračkou tygra zakusujícího Evropana pod krkem, když vtom mi zazvonil telefon. Byl to můj bratr, ale v pozadí jsem slyšel i další členy rodiny a cinkot sklízeného nádobí po odpolední kávě s pudinkem: „Tak co, kdy přijedeš? Máma nám právě promítala prezentaci o svojí indický misii, máš se na co těšit! Je toho asi deset tisíc obrázků, a to je prý už jen výběr.“
Navštívit Indii byl mámin dávný sen. Myslel jsem, že na něm mají podíl i romské kořeny jejího otce, které se za babiččina života nesměly zmiňovat nahlas. Že si tam intuitivně umísťuje svou bájnou pravlast, ale nikdy jsem s ní o tom nemluvil.
Vím jenom, že měla u postele monumentální publikaci India. Portrait of a People, která začíná větami typu: „India is a land of the eternal quest — of truth and beauty and serenity.“ A u slov jako „quest“ či „serenity“ je dopsané její mladou rukou, ještě slovensky: „hľadanie“, „kľudu, jasnosti“. Načež v jednu chvíli ty nenápadné poznámky ustanou, jako by na ten sen z praktických důvodů zapomněla.
Sen se ozval až na prahu důchodu, kdy měla v charitě na starost adopce na dálku — projekt, v němž tisíce Čechů přispívají na studium indických dětí — a bylo třeba se přesvědčit na vlastní oči, že peníze jdou skutečně, kam jít mají. Vtipkoval jsem, že máma se už z té kontrolní cesty nevrátí, a sám jsem mezitím odjížděl na půl roku do Anglie. Vždycky se nakonec potkáme v hradeckém paneláku.
foto: Creative Commons
„Vydrž, Ondro, už se to načítá… Tady jedeme do Vídně, odkud poletíme do Abú Dhabí. Když se letadlo odlepuje od ranveje, odevzdávám se do Božích rukou. Takhle spí moji tři kolegové. A tohle je Boeing do Bangalore.
Vidíš, jak nás vítá celá farnost? Nejdřív si nás přeměřovali, aby nás oblékli do sárí na míru, pak nám dávali na krk tyhle girlandy, někdy i klobouky. Čoudili kolem nás kadidlem, do toho hrála kapela a museli jsme si dát banány. Ale nejen ty žluté jako u nás, mají i červené, hnědé, různě zelené, bílé, modré. A jak mě předtím poprosili o kopii víza, tak koukej, tady z mé fotky udělali obří děkovný billboard. Já myslela, že nebudu… To si nemohli vybrat nějakou hezčí fotku z mých stránek?
Vůbec jsem se první noc nevyspala. Venku se rvala psí smečka a ráno tam ležel jeden mrtvý pes. Pak jsme šli konečně do škol.
Všichni jsou v uniformách, aby se nepoznaly sociální rozdíly, to se mi líbí, a taky jim na ně přispíváme. Jen bohužel děti z chudších rodin nemají boty.
Žasla jsem, jaká panuje ve třídách disciplína, i když jich je třeba šedesát a sedí na dlažbě. Ptali jsme se, čím by chtěli být, a další podobné otázky. Tenhle kluk se pořád vytrvale hlásil, a když jsme ho vyvolali, nikdy nevěděl, co říct.
Tady jsem se divila, proč visí u katedrály billboard primase Graubnera. Odpovídali mi vyhýbavě. Až pak jsem zjistila, že si ho popletli s biskupem Vokálem, který k nám doletěl po vlastní ose. Tak možná dobrý, že mou fotku nehledali přes Google. Tady je, Voky. Pořád dokola ho navlékali do šály. A moc mu chutnaly ty banány, ale to radši nikde nepiš.
Tohle dítě s elektrickou kytarou bylo tak ňuňu, složilo nám písničku s refrénem ‚děkujeme sponzorům‘. A tady nám hráli divadlo o člověku, který pořád telefonoval, až ho srazilo auto. Na dvoře visel billboard s Ježíšem, Šivou a policajtem.“
„Kolik ještě slajdů?“
„Byli jsme za exoty, koukej, všude si nás fotili, chytali za ruce, dokonce i opice z nás byly paf! Ale když jsem se ptala dětí, odkud jsme, nikdo nevěděl. Jen jeden kluk vyhrkl ‚škodovka‘, jinak nikdo. Musela jsem říkat ‚Evropa‘, ale i to znělo pro hodně z nich tajemně a cize.
Tady nám ukazovali, že mají mezi sebou postiženého. Šli jsme se podívat ke slumu, radši jen z mostu, blíž je to nebezpečné. A když jsem si jinde cvakla tenhle hezký domek, prosil mě kolega, ať ho nikde nedávám, že vypadá až moc honosně. A taky nemám zveřejňovat fotky ze safari, aby to nevypadalo jak dovolená, a místo ‚naši přátelé‘ musím říkat vždy jen ‚partneři‘. Podívej, řetězy na slonech. Vypadalo otřesně to safari.“
„Už stačí…“
„A víš, kdo je tohle? Vaše sestřička. Chtěli jste kdysi sestru, ne? Ale už to nešlo. Tak tohle je Francina. Adoptovala jsem ji roku 2019. Jela za mnou na motorce i s maminkou přes devět hodin, aby mi poděkovala… Safra, teď se mi to restartovalo.“
„A já ti taky děkuju, pojďme si lehnout. Jen mi řekni: tu zálibu v Indii máš přes dědečka?“
„To vůbec. Hodně nás vzhlíželo k Indii ještě za Husáka, ty různé hatha jógy, pránájámy, tantrické rituály, psychotronika… Tolik toho o mně nevíš. Cvičilo se na tajňačku pod Červeným křížem, pak jsme měli v Bratislavě komunitu Mnohonožci a různě jsme blbnuli po bytech. Ještě teď dám z fleku několik krišnovských kirtan. Jednou jsem pozvala i skutečného indického lékaře mezi nás. Myslela jsem, jak bude nadšený. Koukal jak blázen a pak mi řekl stranou: ‚Aneto, proč uctíváš všechny ty vzdálené bohy, když Bůh je v tobě?‘ A díval se mi dlouze do očí.“
„Už to zas naskočilo…“
„Hurá! Indie je veliká země, dnes nebudeme spát. Je to krajina večného hľadania, pravdy a krásy, jasnosti, kľudu a pokoja. Je to starovek, myth and mystery, in which gods and men ಆಗಾಗ್ಗೆ ಮಿಶ್ರಣವಾಗಿದೆ.“
Autor je spisovatel a performer.