„To se budeš divit!“

I já ho slyšela, leč mé tělo chtělo být doručeno na naši příjemnou a všeobjímající pohovku. Před týdnem jsme si ji s manželem a velkou nechutí zvolili z mnoha možných nabídek prodejen s nábytkem. Rozměrově to byla jediná možnost. A ejhle. Překvapila. Také máme krásnou novou knihovnu s dvířky, na kterou jsem ze svého lehu vyhlížela spokojeným pocitem. Že prý budu psát. Prdlačky. Zase jsem usnula jako dřevo. Ale proč sděluji své nábytkové hody? Všechno to totiž začalo kobercem, který jsme si pořídili před pár měsíci. Tenhle ten krasavec dal místnosti úplně jiný směr a muselo se mu vše podřídit. Mně tedy také, ale to koberci nebudeme říkat. Ať se cítí důležitě.

I tu kolem třetí noční mě probral mrtvolný pohled našeho pana psa. Střízlivě si vždy sedne a v tichosti kouká. Čeká. Maximálně kňourne. Tímto říká: „Vstávej! Chce se mi lulat, a ještě něco do sáčku bych dal!“ A co na to největší pejskařka? Ta ho tedy zaregistrovala a otočila se na druhou stranu. Dala bych si facku. A taky že se mi to vymstilo, protože za půl hodiny jsem se probudila znovu, ale tentokrát za to mohly podivné zvuky. Zamžourala jsem a uviděla psí torzo, jak se krčí na našem novém, speciálně vybraném a milujícím koberci a kadí. Okamžitě jsem vylítla a že ho jdu postrčit alespoň na plovoucí podlahu, a jak byla tma, tak šup s nohou do uměleckého díla.

Dílo bylo dokonáno. Loki to dokončil. My dokončili naši přestavbu pokoje. Z krasavce se během chvilky stal posránek. Je jedno, co to je, jestli koberec, nebo člověk. „Teď jsi možná líbezný, ale hned to může být jinak, tak bacha!“

Prala jsem, vytírala a dezinfikovala do rána. Takhle ukázat, jak umím žít, chceš. Ale zase jsem šlápla holou nohou do umění, takže to musí být velký štěstí. „Hodně budeš někde,“ jak by řekla kartářka Jolanda. A taky že jsem byla. Jezdila jsem z Prahy do Mostu do nemocnice a zpět. Táta se totiž rozhodl, že bude nemocný a udělá si dovolenou. V Mostě jsem před x lety studovala a byla vám to jedna blamáž. Člověk vylezl z autobusu a jako by měl na čele napsáno Chánov. Sledovali jsme, zda je hokej, nebo ne. Zda mohu v klidu projít městem, nebo se opatrně jako krysa proplížit na vlak a odjet. A najednou se na mě lidé usmívali, byli milí, normálně a přívětivě mi odpovídali a já byla jako opařená. 

Co se to stalo se starým, dobrým Mostem? Kde jsou ty odměřené a nesnesitelné prodavačky? Kde všichni jsou? Nebo se něco stalo se mnou? Není ze mě náhodou ta babča, která s každým prohodí pár slov, takže se z cesty na pět minut stane hodinová výprava? Přemýšlela jsem, a přitom stála ve frontě u pokladny. A tady stála. Buclatá dáma od rány, která na mě hodila pěkně půvabného mrzouta. Jenže já ho nechci! Pár vět jí stačilo k tomu, aby mě zařadila na dno a zase mi na čelo napsala Chánov. Asi jsem se opravdu změnila já, protože jsem se smála a byla naopak milá a jako prezent jí poslala pár pěkných úsměvů. „Tak je vše v pořádku,“ myslela jsem si a šla dál. 

foto: osobní archiv

Květen je znám jako měsíc lásky, ale já stále něco hledám. S jistotou už mohu říct, že tím, že jsem si dovolila spáchat jistý experiment, můj počet přátel se zmenšuje. Z přátel se stávají kamarádi a z nich známí. Šlo to pomalu, ale jistě. Ale v lidském životě je prý třeba se jednou zastavit a vyčkat, zda vás někdo z nich kontaktuje sám, jen tak se zeptá, jak se máte. Nelze to dělat sám. Přátelství je dobrovolné, a kde nic není, tam nic není. A přesně to jsem udělala. Nelze se na nikoho zlobit. Přátelství je svobodná vůle. Moudří říkají, že v tomto čase přijdete o část svých přátel, ale pak jsou tu ti, kteří zůstanou, a jiní přijdou. 

Ale co je proti ztrátě přátel, ztrátě lásky, ztrátě rodiny taková ztráta šroubku, na kterém stojí a padá police? Ta touha si něco položit. Touha si vystavit je zničena.

„Co s tím děláš takovou dobu?“ ptá se mě manžel. 

Hledám šroubek. Neslyšela jsem, že by spadl. Dala jsem si ho do pusy? Že bych ho snědla? Nepamatuji si, že bych posledních pár minut polkla. Nemohu vypisovat veškerá má hledání, ale tohle mě pobavilo. Nedávno jsme konečně mohli grilovat. Měli jsme návštěvu, a dokonce i stůl říkal, že už u nás stojí dlouho, tak ať mu aspoň odlehčíme. A tak jsem ho poslechla a poklidila. Vuřty šly na demonstraci za svá práva? Říkám si druhý den, když misku hledám. A kde jinde by mohla být než v knihovně. To dá rozum. A co bych tedy slunci odpověděla na jeho otázku? „To se budeš divit!“

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.