Obrazový příběh o mezigeneračním setkávání
Jednoduchý titul autorské knihy Martiny Trchové „Babi“ lze číst jako důvěrné označení i oslovení, jeho dvojslabičnost odkazuje k dětskému osvojování jazyka, kdy mezi prvními slovy převládají ta určená nejbližším rodinným příslušníkům. Dále se autorka obejde beze slov a v ilustracích i komiksově rozfázovaných polích vypráví křehký příběh o setkávání na dálku.
Martina Trchová se jako ilustrátorka dětských knih představila výtvarným doprovodem k próze Markéty Pilátové Bába Bedla (Meander, 2021) a jejímu volnému pokračování Bába Bedla: Dívka na hřebeni (Meander, 2023). Jejich fantaskní charakter podtrhla evokací mysteriózního prostředí lesa, podhoubí a říše lišejníků prostřednictvím sprejovaných ilustrací s rozmlženými konturami. Ve vlastní knize Babi tuto výtvarnou techniku opouští a na rozpitém pozadí v teplých barvách vytváří jemnou kresbu bohatou na detaily. Slunečné barvy v odstínech jásavé žluti, zemitého okru a oranžové přecházející v červenou vyvolávají představu východu slunce i večerních červánků, jako kdyby rovněž barevnost chtěla podtrhnout dva póly času, v němž něco začíná a něco končí.
Martina Trchová: Babi
Host, Brno 2023
V sedmi epizodách zkoumá předškolní holčička se zvídavostí Carrollovy Alenky svět kolem sebe a objevuje průchody do jiných, zatímco svět její babičky je sevřen stěnami bytu v nejvyšším poschodí činžovního domu. Přes vzdálenost, která je dělí, si však k sobě dokážou najít cestu, ať už v myšlenkách, vzpomínkách, nebo ve fantazii. Trchová v doslovu ozřejmuje inspiraci ke knize a její dějové východisko, které se zrodilo z pozorování dvouleté dcerky Alenky a z nemožnosti vídat se v době koronavirové epidemie s její prababičkou: „A tehdy mě napadlo, že v tom jejím světě žádné vzdálenosti nikdy neexistovaly. Hlas prababičky byl sice zavřený v telefonu, ale my jsme se s ní mohli setkávat, kdekoliv a kdykoliv jsme chtěli.“
V dětském vnímání reality má i ten sebenepatrnější detail svůj význam. Dívenka se zastavuje u prasklin v omítce, kulatých poklopů kanalizace, obrací hlavu k obloze, po které plují mraky roztodivných tvarů. Šnečí ulita se mění v labyrint ne nepodobný schodišti vedoucímu k babiččině bytu; měsíc má podobu oka, jež se stává kukátkem u dveří. Z květu vlčího máku se v nevyslovené metaforické hříčce i v aluzi na Červenou karkulku vyloupne vlk, který hravě překoná vzdálenost i překážky na cestě, aby přinesl babičce pozdrav v podobě malé makovičky mezi uschlými okvětními plátky. A podobně sama babička vysílá svou vzpomínku na křídlech skleněné figurky labutě, která se rozletí do dálky, a dětské dlaně mohou zachytit její ztracené pírko. Chmýří odkvétající pampelišky poslouží jako padák, pod nímž děvčátko doplachtí nad šachovnicemi polí až k oknu, za nímž čeká babička. Všechny rostlinné i zvířecí metamorfózy a paralely odkazují k potřebě blízkosti a pocitu sounáležitosti. Ačkoliv k vřelému objetí babičky s děvčátkem dochází až na závěr poslední epizody, setkávají se vlastně neustále.
Martina Trchová vytvořila knížku velmi osobní, ale zároveň fungující jako obecná výpověď o předivu láskyplných vztahů, které neohrozí ani dlouhodobé odloučení. Přesto vyvstává otázka, zda nevznikla spíše „dětská kniha pro dospělé“. To, že může fungovat v modelu rodinného čtení, kdy bude dospělý spolu s dětmi rozvíjet některé příběhové linky a tlumočit obrazy do slov, ještě neznamená, že jde primárně o knihu určenou dětem, byť ji do těchto souvislostí samo nakladatelství vřazuje.
Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.