Carlo Emilio Gadda, autor paradoxů

Římský autor z Milána

Carlo Emilio Gadda se narodil 14. listopadu 1893 v Miláně do dobře situované rodiny menšího průmyslníka a učitelky. Jeho otec riskantně vložil investice do bource morušového a rodina se dostala do finančních potíží, které se ještě značně prohloubily po otcově smrti v roce 1909. Gadda zůstal sám se třemi sourozenci a matkou — silnou ženou, která sice ustála rány osudu, avšak jejich vztah, jenž se kontinuálně promítal do Gaddovy pozdější tvorby, se stal v mnoha ohledech patologickým.

Mladý Gadda nemůže studovat vysněnou literaturu, na příkaz matky se zapisuje na milánskou techniku. Studia na čas přerušuje, aby dobrovolně narukoval do první světové války. Následuje německé zajetí a Gadda začíná psát o svých zážitcích, o osobních krizích. Nejtěžším momentem byla ztráta bratra Enrica, který byl jako letec sestřelen nedlouho před koncem války. Autor tedy v mladém věku čelí ztrátě již druhého člena rodiny, kterého sám označoval za „tu lepší a milejší část sebe sama“. Zdá se, že i s matkou měl Enrico méně problematický vztah než Gadda. Jeho vztah k matce celý život osciloval mezi nezdravou láskou a zuřivou nenávistí. Na matku vášnivě žárlil a současně ji nenáviděl — jedná se tedy o vztah, v němž někteří chtějí vidět typický příklad oidipovského komplexu. A o tom všem Gadda píše.

Carlo Emilio Gadda, foto: Studenti.it

Mládí a období studií strávil Carlo Emilio v Miláně. Po dokončení studií cestoval, nedlouho pracovně pobýval i v zahraničí, nakonec se však přestěhoval do Florencie, města ve střední Itálii a kolébky italského jazyka. Ve Florencii se ocitl v zajímavém intelektuálním prostředí a začal spolupracovat s literárními časopisy. Jeho cesta na „výsluní“, i když prozatím značně omezené, byla trnitá, ale postupně se mu podařilo uplatnit v kvalitním literárním měsíčníku Solaria. Časem si také mohl dovolit opustit své původní zaměstnání a stal se samostatným literátem. V roce 1950 se Gadda rozhodl ještě k jednomu stěhování, tentokrát byl jeho cílem Řím. Jedním z mnoha paradoxů, které tohoto autora provázejí, je fakt, že se stal pro mnohé „římským“ autorem, přestože pocházel z Milána. Ve městě, kam vedou všechny cesty, Carlo Emilio Gadda také 21. května roku 1973 zemřel.

Autor, který nadchne i naštve

Carlo Emilio Gadda je autorem dvou velkých děl — a dalším paradoxem je, že se obě díla zapsala do dějin italské literatury, přestože obě zůstala nedokončená. Při jejich čtení se tak před pozorným čtenářem otevírá otázka, zda je „dokončenost“ díla v moderní době vůbec tak důležitá. Opravdu čteme proto, abychom zjistili, jak to dopadne? Gaddu je zábavné a přínosné číst — jak to dopadne, nám ovšem nikdy nesdělí. A čtenář se s tím musí smířit.

Na románu Seznání bolesti (La cognizione del dolore) začal Gadda pracovat poté, kdy mu v roce 1936 zemřela matka. Celým románem se line atmosféra neslučitelné lásky a nenávisti hlavního hrdiny, Gaddova alter ega, vůči své matce. Přestože se odehrává ve smyšlené zemi kdesi v Latinské Americe, která prochází obdobím bouřlivých politických a společenských proměn, prostředí nápadně připomíná autorovu rodnou Lombardii. Kromě politicko-společenské otázky je důležitým tématem bezesporu vztah hlavního hrdiny k matce, o němž se dozvídáme především zprostředkovaně, skrze další postavy. Hlavní hrdina je zmítaný svými osobními krizemi a tímto patologickým vztahem. Na konci románu je matka nalezena v jejich domě smrtelně zraněná. Zde ovšem Gadda končí a na zbytek příběhu už je čtenář sám.

Druhým Gaddovým proslaveným dílem je Ten zatracený případ v Kosí ulici (Quer pasticciaccio brutto de via Merulana) z roku 1957. Jedná se o mimořádný text, v němž Gadda vytváří jakousi antidetektivku či detektivku naruby. Příběh je vybudovaný na základě dvou zločinů, ke kterým dojde v rozpětí tří dnů. Čím více se komisař Ingravallo dostává k podrobnostem, tím více mu jakékoli přijatelné vyřešení uniká mezi prsty. Na pozadí fašistické diktatury autor představuje jakýsi „obraz“. A čtenář lačný rozuzlení bude opět zklamaný, rozuzlení se nedočká. Atmosféra tohoto románu je bytostně římská, právě díky němu se z Gaddy stal „římský“ autor. Ostatně pro mnohé to první, co je napadne, když se ocitnou v Římě na slavné ulici via Merulana (a upozorňujeme na nešťastný překlad názvu českého vydání), je právě Gaddův román.

Co je však na obou románech (stejně jako u další Gaddovy tvorby) největší inovací, je jazykový experiment, kterého se autor odvážil. Texty jsou psané zvláštní směsicí dialektů, jež v tomto podání ukazují znovu svůj mimořádný potenciál, v italské literatuře často pozapomenutý, dále italštiny, technicismů, neologismů, dalších jazyků a vůbec čehokoli jiného, co se nabízí. Gaddův jazyk je živý, náročný, obludný, barokně přebujelý i místy umírněný. Autor si je své volby vědom a tuto směsici nazývá „pastiš“, který se zákonitě stane inspirací italské neoavantgardy. Jedná se o jazykovou variantu, která je opravdu těžce převoditelná do jiného jazyka, ale čtení originálu se stává opravdovým dobrodružstvím, zážitkem. A také jakýmsi opětovným navracením, neboť autor se ke svým tématům celý život stále vracel. V povídkové sbírce Vévodství v plamenech (Novelle dal Ducato in fiamme) například nalezneme jak texty s válečnou tematikou a kriminálními motivy, tak povídku Matka, jež je součástí Seznání bolesti.

Carlo Emilio Gadda byl širší čtenářskou obcí objeven velice pozdě. Jeho první román Mechanika (La meccanica) vyšel až v roce 1970, jeho další díla začala postupně vycházet v nových vydáních. Autor se uznání své práce dočkal, i když na sklonku života. Dnes patří ke známým autorům, nezpochybnitelně zařazeným do hlavního proudu italských literárních dějin. Otázkou ovšem zůstává, kolik čtenářů Gaddu doopravdy zná. A kolik čtenářů ho objevuje. Gaddovy texty možná i dnes ještě mnoho čtenářů provokují. Kolik jich nadchne? Kolik jich naštve? Ale taková by měla literatura být. Dílo Carla Emilia Gaddy je plné paradoxů — paradoxů, které ovšem stojí za to objevit.

Autorka vyučuje literární předměty v Ústavu románských studií na FF UK.