Kus slunce nám zhasl, když odešel
Často se říká, že každý je nahraditelný. Není to pravda. Nahraditelný je ten, kdo plní určitou funkci, například funkci rektora, prezidenta, vysokoškolského učitele, recenzenta. Osobnost je však nenahraditelná. My, kteří jsme měli to štěstí a byli jsme poblíž profesoru Josefu Jařabovi, který odešel 3. května, to víme.
Nikdo už nikdy nedokáže ani z poloviny zopakovat to, co dokázal profesor Jařab. Ano, je snad možné být současně světově uznávaným odborníkem, rektorem dvou univerzit, obdivovaným a milovaným učitelem, dvakrát členem Senátu ČR, členem parlamentních komisí, vtipným a pohotovým moderátorem debat s předními osobnostmi veřejného života a uměleckého světa, znát se osobně s předními americkými spisovateli, mít kapitolu v harvardských dějinách americké literatury a interview v dalších prestižních dějinách americké literatury (v novém vydání From Puritanism to Postmodernism Richarda Rulanda v nakladatelství Routledge, 2016) — to všechno se třeba někdy někomu ve velmi vzdálené budoucnosti a ve vzdálené galaxii časem podaří.
Josef Jařab, foto: Gabriela Knýblová, Žurnál UPOL
Ale některé úspěchy už ani nelze zopakovat ani adekvátně nahradit, protože ten zásadní hybný moment dějin je nenávratně pryč. Už nelze být hrdinou a vůdčí osobností sametové revoluce na univerzitě, být prvním demokraticky zvoleným porevolučním rektorem, už nelze být zvolen prezidentem Evropské asociace amerických studií jako první akademik ze zemí východního bloku a doufejme, že už ani nebude možné a nutné vyjednávat s ruskými generály o odchodu desetitisíců ruských okupantů z hanácké metropole, kde sídlila největší část okupační armády.
Jako porevoluční rektor se nebál učinit řadu odvážných nepopulárních kroků, jež neměly podporu mnoha univerzitních funkcionářů: akvizice několika zchátralých historických budov, původně v majetku armády, jako například budovy jezuitského konviktu a areálu budov zbrojnice. V duchu étosu sametové revoluce se vojenské sklady konviktu změnily v reprezentativní sídlo uměnovědných kateder filozofické a pedagogické fakulty a zbrojnice v moderní univerzitní informační centrum a ústřední knihovnu, jež slouží i jako živé místo setkávání.
Přitom všem nezanedbával výuku ani vedení doktorských prací a pokračoval v intenzivní publikační činnosti. Na antologie afroamerické poezie Masky a tváře černé Afriky (Odeon 1985) a moderní americké poezie Dítě na skleníku (Odeon 1989) navázal dalšími edičními projekty — výborem a vlastními překlady poezie Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá (Mladá fronta 2001) či sborníkem odborných článků Literární modernismus ve světě (Olomouc 2014). Byl autorem desítek románových doslovů a stovek článků. Šíře jeho záběru byla opět obdivuhodná. Články a recenze zahrnují afroamerické autory, klasické americké autory, jako Thoreau, Whitman, Faulkner, Poe, etnické autory, jako Philip Roth, Saul Bellow, I. B. Singer či Leslie Marmon Silko, Dee Brown, Louise Erdrichová, experimentální a alternativní autory, jako Allen Ginsberg, Ken Kesey, Gary Snyder, Kurt Vonnegut, John Hawkes, E. L. Doctorow a Raymond Carver.
Mnohé z těchto autorů jsme díky Jařabovým osobním kontaktům měli příležitost přivítat i v Olomouci. Ginsberg dokonce přijel dvakrát a u Jařabů i bydlel. Výbor Jařabových článků lze najít jednak ve svazku Po cestách z neviditelnosti: Eseje o afroamerické literatuře a kultuře (Olomouc 2016) a jednak v knize Amerika u nás a v nás (Praha 2018). Jeho srdcovým tématem byla afroamerická literatura a literatura beatové generace. Porevoluční vzpomínky zachoval ve čtivých pamětech Rektorská rozpomínání (Olomouc 2018). Josef Jařab, rodák ze slezských Kravař, se vždy hlásil ke kulturnímu pluralismu s kořeny v díle Horace Kallena a upozorňoval na úskalí multikulturalismu, jenž vede k vytváření kulturních ghett. Menšinový izolacionismus dle jeho názoru v konečném důsledku potom brání opravdovému interkulturnímu dialogu.
Ke všem výše zmíněným úspěchům je ještě třeba dodat rozměr člověka, onu přidanou hodnotu osobnostní. Zažil jsem profesora Jařaba jako student anglistiky v letech 1979—1984, jako jeho diplomant a po roce 1992 i jako doktorand a jeho mladší kolega. V hodinách americké literatury otevíral dveře do Ameriky a přinášel k nám osvobodivý duch americké liberální demokracie a tvořivé fantazie. A to byl průvan! Jeho myšlení bylo nesmírně hbité, pružné, hravé, přitom dovedl vyhmátnout a přesně pojmenovat to podstatné. Jak už jsem napsal k příležitosti jeho sedmdesátin, najednou se v jeho přítomnosti jinak dýchalo a jinak myslelo.
Jeho přednášky byly duševním dobrodružstvím, skutečně objevováním Nového světa a přitom i s humorem či ironií. Ještě nikdy jsem nezažil, že by přednáška o satirickém románu byla zábavnější a zajímavější než samotná kniha. Miloval jazz a vliv jazzové improvizace se projevoval i v jeho metodě přednášení a vedení semináře — asociativní odbočky rozšiřovaly kulturní kontext textové interpretace, aby se vždy zase vrátily k hlavnímu motivu neboli tématu skladby. Byl nejen učitelem, ale i skvělým performerem. Jako studenti jsme ho měli příležitost zažít jednou v roce i coby nadpřirozenou bytost. Během vánoční besídky, tak se tomu tehdy říkalo, se převtělil do neamerického Otce Vánoc, tzv. Father Christmas, a při rozdávání dárků studentům měl svou velkou improvizační one-man show, na kterou jsme se těšili každý rok. Podobný talent prokázal po roce 1989 v tzv. Večerních promluvách s významnými osobnostmi, kdy dokázal naplnit aulu k prasknutí. A měl ještě jeden velký, zázračný dar — dokázal zářit, vyzařovat hřejivou energii. Slunili jsme se v záři jeho úsměvu a pozornosti, jak to jenom šlo. Kus slunce nám zhasl, když odešel. O to však jasněji bude v nebi.
Autor je amerikanista a profesor americké literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci.