Přitažlivost a podstata nepůvodnosti

Každý, kdo mohl, se k situaci či k románu samotnému již vyjádřil, a tak je obtížné sdělit cokoli nového. Cílem následujícího textu bude především hodnocení literárních kvalit románu, popřípadě zasazení textu do literárního kontextu, a mnohem méně mimoliterární souvislosti, o nichž mluvili a psali jiní.

Jedním z problémů tvorby Aleny Mornštajnové je jednoznačně nesoulad mezi kritickou reflexí a čtenářskou oblíbeností. Mediální zkratky pak vedou k tvrzením o elitářství literární kritiky, o úspěchu, který se trestá, apod. Základní úskalí však tkví v něčem úplně jiném. Prózy Aleny Mornštajnové vlastně patří spíše na okraj kritických debat o literatuře. Má smysl je analyzovat jako literární jev, podobně jako třeba historickou fikci Vlastimila Vondrušky, má smysl je zkoumat jako kulturní či ekonomický fenomén, ale pro kritiku nejsou příliš důležité. Jde zkrátka o literární mainstream, čtivo, jehož esenciální vlastností je nepůvodnost — námětová, kompoziční i jazyková. Proto se ve všech rovinách autorčiných próz může čtenář setkávat s pocitem, že „tohle odněkud zná“.

Alena Mornštajnová: Les v domě
Host, Brno 2023

Pro Les v domě to platí jako pro kteroukoli jinou autorčinu prózu. Kdybychom měli hledat styčné body s jinými díly současné české literatury, už od prvních stránek románu naskakují zřetelné reminiscence. Babi a protagonistka jako Mami a El v próze Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky, včetně odtažitého vztahu mezi matkou a vypravěčkou. Nejinak je tomu v prózách Viktorie Hanišové Anežka či Rekonstrukce, Věry Noskové Bereme, co je aj. Skutečný i metaforický Les, ve kterém mizí lidé a který jako nepřátelský organismus hrozí pohltit vypravěččin dům, pouze vnějškově připomíná, byť s významově a jazykově nesrovnatelně nižší hutností, les v románu Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové. To, že archetypální Červenou karkulku nahrazuje Mornštajnová docela mechanicky Perníkovou chaloupkou, je už jen drobný detail. Závěrečný požár je pak typicky spektakulárním thrillerovým zakončením, jež známe z mnoha produktů současné popkultury. 

Finta mainstreamu tedy spočívá v tom, být o krok pozadu, pohybovat se po spolehlivých vyšlapaných stezkách. Alena Mornštajnová nabízí emoce v bezpečném balení, podobně jako zámek hrůzy na matějské pouti. Prakticky ve všech svých předchozích knihách se dotýkala historických událostí dvacátého století, tedy časoprostoru, který nabízí jistotu historického odstupu a více méně ustálených interpretací. Ani Listopád, který se hlásí k osvědčenému žánru alternativní historie, není v tomto případě výjimkou. Od Slepé mapy až po právě zmíněnou knihu autorka tematizuje kolizi jednotlivce či skupiny osob s dějinnými zvraty. Jde o topos v české próze značně rozšířený a také oblíbený. O tom svědčí i úspěchy Karin Lednické či Kateřiny Tučkové. 

Když je účel vyčerpán

V Lese v domě zdánlivě opouští ověřenou půdu a zabývá se sexuálním zneužitím v dětství rodinným příslušníkem. Může být i takové téma bezpečné? Pro modelového adresáta jistě. Podobně jako v případě už mnohokrát promyšlené minulosti jde o situaci, ve které nelze váhat, že zlo je zlem a lež lží. Navíc i tady autorka používá historický rámec — tentokrát devadesátá léta. I když je pro příběh poměrně málo podstatný a svým způsobem rušivý, pomáhá udržet dostatečnou časovou distanci. Čtenář se může vyděsit, otřást, může odsoudit chování jednotlivých aktérů, říci si, co všechno se může přihodit a… spokojeně usnout. 

Texty Aleny Mornštajnové působí trochu jako domácí úkoly — dělají to, co se od nich očekává, a trhají čtenářské rekordy. Má jejich autorka něco, co jiní nemají? Přinejmenším schopnost dávkovat napětí a šikovně jej udržovat. Prozrazovat akorát tolik, kolik je třeba. Její hrdinky často bývají pasivními oběťmi vnějších okolností. S jejich nezaviněnou situací se lze docela snadno ztotožnit – způsobem, který nevyžaduje víc než pohodlnou účast. A navíc se nejen nakladatelství, ale i autorce samotné daří udržovat fungující značku — podobně jako třeba Patriku Hartlovi. Ke každému jejímu románu patří výrazná očekávání čtenářské obce, ale i dobře cílená marketingová kampaň.

Výrazným prvkem podobného typu literatury je určitý typ vykonstruovanosti. Pro Alenu Mornštajnovou je příznačné, jak poněkud laboratorním způsobem izoluje hrdiny svých vyprávění od druhých postav. Zdá se, že jde o osvědčený vypravěčský trik, kterým se autorka zbavuje nutnosti hlouběji přemýšlet o postavě a jejích vztazích k ostatním či jejích motivacích. Vypravěčka, s níž se seznamujeme v předškolním věku a opouštíme ji v mladé dospělosti, jakkoli jsou změny v jejím prožívání a chování téměř neznatelné, žije na okraji vesnice v dvougeneračním domku v minimálním kontaktu s okolím. Domnělý otec mizí hned na začátku, matka alkoholička je neustále pryč a o dceru se příliš nezajímá, babička se k dítěti chová úsporně, její projev se omezuje na peskování a nemluvící děda zdánlivě tráví většinu času v lese či v dílně… 

Ve škole má hrdinka jen jednu kamarádku, ostatní spolužáci jako by neexistovali. Role jediné důvěrnice ovšem nemá téměř žádný vztah k hlavní postavě, je pouze hybatelkou děje. Tajemství (dnes je to spíše tajemství veřejné), které hlavní hrdinka ukrývá ve své mysli, musí přece někdo prozradit, aby se příběh mohl dál zaplétat. Když se tak stane, spolužačka se odstěhuje.

Autorka zkrátka své postavy využívá pro jednotlivé úkoly, a je-li účel vyčerpán, zbaví se jich. Kupříkladu i Adama, domnělého vypravěččina bratra, jednu z nejdůležitějších postav, nechá zmizet v „pasťáku“ pro údajné sexuální zneužití. Důkazy pro křivé obvinění jsou chabé — jediná fotografie a drobné přikývnutí. Přesto Adama pomáhají autorce šikovně odklidit. Když v jednom místě příběhu potřebuje svou hrdinku konfrontovat s minulostí, vrátí jej na scénu, chvilku ho potrápí a pak zase nechá zmizet. 

Alena Mornštajnová zkrátka s postavami zachází se značnou svévolí, a to ve většině svých textů. Projevy mnoha jejích klíčových postav se omezují na mlčení (Hana, Tiché roky), jindy mizí ze scény nejen jednotlivé postavy (Hotýlek), ale i celé rodiny (Hana, Listopád). V Lese v domě tak už činí automaticky, jako by vyplňovala předem danou strukturu osvědčeného románového formuláře. 

Práce pro AI

To všechno snad lze připsat na vrub žánru či typu literatury, nebo lépe textového produktu. Měl by být vystavěn tak, aby dokázal přesvědčit masu čtenářů, a to se Aleně Mornštajnové dlouhodobě daří. V této knize nabízí efektní a do značné míry exotický příběh v kulisách zdánlivě důvěrně známého světa. Jde vlastně o populární žánr exploatace života na sociálním okraji, typický třeba pro pořady typu Výměna manželek, smíchaný s detektivkou či thrillerem — vesnice, ubytovny, sociální dávky, periferie, sexuální zneužívání i žhářství. V práci s motivem zamlčovaného tajemství a pletiva lží, které jsou postupně odhalovány, text takzvaně „funguje“. Podobně, jako tomu bývá v klasických detektivkách, jsou hlavní pachatelé přítomni od prvních stránek, přesto jsou k nim směřující motivy rozesety v celém textu a nepřinášejí hned jednoznačná vysvětlení. Pravidelně opakované klapání — tu vozíku, jindy dveří — přináší alespoň zpočátku napětí. Na druhou stranu množství pasáží, především hádky babi s matkou či návraty podnapilé matky domů, se postupem času opakují dost zautomatizovaně. Nakonec je k nim docela lhostejná i hlavní hrdinka a očekávaná gradace se nedostavuje.

Největší slabinou textu — a to je vysloveně řemeslná záležitost, která by měla fungovat i v případě běžného čtiva — je ovšem fádní a nevyvíjející se jazyk. Především promluvy postav — například dětí ve škole — jsou značně neživotné. Jeden příklad za všechny: „‚Tak dost!‘ zavelela rozhodně Ester a řehot se změnil v občasné uchechtnutí. ‚Mojí kamarádce se nikdo smát nebude. Obzvlášť takový pitomec, jako seš ty, Viléme. No, jen se pochlub, cos dostal z matiky. Pětku. Tak hezky mlč.‘“ Část dialogu připomíná „levnou“ napodobeninu dětské řeči, jak si ji představují autoři, kteří už na vlastní dětství trochu zapomněli. 

Les v domě je tedy vcelku mechanickou záležitostí, jež je zacílena na masového čtenáře. Jde přesně o takový typ textu, který, zejména pro svou nepůvodnost, bude především v blízké budoucnosti pravděpodobně doménou umělé inteligence.

Autor je literární kritik.