Jednou za modrý měsíc

Zemřel mi otec. Napsala jsem o tom báseň, kterou si můžeš přečíst na mém profilu. Neříkám ti to, abys mě podpořil. Vlastně jsem ho ztratila už dávno. V dětství nás opustil a stal se tulákem. Když jsem ho viděla naposledy, ani mě nepoznal, jen jsem mu hodila drobné. Klečel u nádraží a bubnoval na rozbitou židli.

Pamatoval si ji jako ženu, která se s ním dala do řeči po jeho zahraničním koncertě. Jako čtenářku Žen, které běhaly s vlky. Ale také jako učitelku ze základní školy, která se v sobotu večer potřebovala uvolnit. Vyměnili si Facebooky a občas si napsali s postupně klesající intenzitou, a tím spíš to vypadalo, že se už podruhé nesetkají. 

Autoservis

Dny, týdny, měsíce ubíhaly v rytmu bušení do rozbité židle. 

Když vtom se jejich rytmy protnuly. Trávil měsíc nahráváním svých skladeb ve studiu v Londýně, kam se ona chystala na otočku za kamarádkou. Odvážně mu navrhla, že kdyby přijela o den dřív, jestli by nemohla přespat u něj. Kvůli množství práce a celkem ošklivému pronajatému pokoji, kde měl jen úzkou postel, se jí to chystal rozmluvit, jenže mezitím mu přišla ta zpráva o jejím otci.

— Jasně, nocleh zařídím.

Vlastně si psali anglicky (a její gruzínská báseň mu v překladači nedávala smysl).

— Sure, I will get you a place to stay.

— It will be once in a blue moon…

Ten výraz neznal. V jeho řeči by se řeklo „jednou za uherský rok“ nebo obskurněji „na svatého Dyndy“. V obou výrazech mu ale nevoněl určitý alibismus, touha odsunout věci do nedohledna. „Až opadá listí z dubu.“ Hlavně aby k nim nedošlo. 

Modrý měsíc proti tomu vyzařoval něco jiného. Najednou, místo frazeologických slovníků, googlil hotely a bez sebemenších pochyb zabookoval apartmá v zakotvené jachtě na Temži. Zmocnil se ho dojem, jako by v té jedné jediné noci mohl zažít víc než v celém dosavadním životě. A současně neměl vůbec žádná očekávání… Po úspěšné rezervaci se vrátil s potutelným úsměvem ke své hudbě.

foto: Ondřej Macl

Den před jejím příjezdem ho posedl nějaký bacil. Téměř ztratil hlas, v hrdle ho škrábalo, jako by mu tam vyklíčil trnový keř. Varoval ji, že ji nejspíš nakazí, hrozně nechtěl o svůj modrý měsíc přijít. Omlouvala se, že i její cesta se protahuje kvůli dopravním stávkám. A k nemoci pouze podotkla, že mu dá nějaké pastilky, bez kterých by sotva odučila svých třicet hodin týdně.

Bylo už pozdě, když se konečně setkali na palubě. Těšil se na její úžas, dočkal se naléhání, že mu na to samozřejmě přispěje. Byl neschopný doříct větu bez záchvatu kašle, a tak mu zkoušela číst z knížky o mumíncích, kterou měla s sebou anglicky, pak na něj vytáhla karty, ale každý znali úplně jiné hry. Shodli se leda na pravidlech hry „záchod“.

Všiml si, jak jsou její ruce poseté modrými hvězdami. A to jediné tetování, které se vymykalo? Údajně vzpomínka na rozvod, na návrat k sobě.

Když uznali, že bude nejlepší jít spát, zdál se mu podivný sen. Vlekli ho spoutaného rozzuřeným davem, chyběl mu jazyk a postupně přicházel i o sluch, ohněm mu vypálili oči a jeho končetiny přivázaly každou za jiného koně… A když se naposledy, před prásknutím bičem, pokusil o odpor… Ucítil kousnutí do krku a její nahé tělo, vlhčí než řeka pod nimi. 

Nebyl to sen, ale ani skutečné to nebylo. Tak jako nesmrtelnost. Jak bezedné ložisko rozkoše. Jako dva výkřiky na modrý měsíc.

S pohledem na hodinky zachraptěl cestou do koupelny: „It’s suicide hour.“

A ona, že myslí na něco úplně jiného. Totiž jak moc by si přála dítě, ale zároveň už nezvládne být s žádným mužem ve vztahu. 

Zavtipkoval, že jí zítra pomůže nějaké ukrást, zatímco oplachoval své nádobí vytažené z kondomu. Anebo — protože měla jít s kamarádkou do Soho na divadelní adaptaci Médey — navrhl, aby je ukradla Médee těsně předtím, než na ně vztáhne ruku. Té chybět nebudou! A alespoň „once in a blue moon“ dopadne ten strašný příběh…

Poprvé se rozkašlala ona.

Autor je spisovatel a performer.