Láska za časů toxicity a Instagramu

Pět let o generaci mladšího režiséra Damiána Vondráška pojímalo sexuální toxicitu citlivěji; a třebaže i tomuto počinu bylo vyčítáno například nadbíhání konzervativnímu diskursu, jednalo se o dílo, které v dobrém připoutalo pozornost ke svým tvůrcům — vedle režiséra Vondráška i ke scenáristce Sáře Zeithammerové. Ta na konci loňského roku na Pět let částečně navázala debutovou novelou Stehy. Vzhledem k mediálnímu ohlasu minisérie je překvapivé, že si této knihy — na rozdíl od čtenářů — doposud nijak zvlášť nevšímala literární publicistika.

Sára Zeithammerová: Stehy
Listen, Jihlava 2022

I ve Stezích totiž spisovatelka a scenáristka, která se narodila ve Spojených státech a vedle scenáristiky studovala i angličtinu a španělštinu, upíná pozornost k toxickým vztahům. Hynek — muž, který obě protagonistky a vypravěčky novely spojuje a jenž si jednu z nich vzal a s druhou ji později začal podvádět — se ve vztazích chová manipulativně. Přesvědčí se o tom obě ženy, ale každou k tomu zavedou jiné peripetie. 

Z nastíněné expozice se obě aktérky, které si pravidelně, kapitolku po kapitolce, předávají vypravěčskou štafetu, propadají hluboko nejen do svého vztahu — či rádoby vztahu — s Hynkem, ale i hlouběji do minulosti, aby na světlo světa přinesly šrámy a rány, které v průběhu let utržily a jež snad částečně vysvětlují etudu, kterou před sebou v butiku hrají. Byť se to snaží nedat najevo, obě jsou si dobře vědomy, s kým mají tu čest. Mladší Anna zamířila do Luciina butiku s jasným cílem — a náhrada zničeného kabátu jím rozhodně není. A i starší Lucie své sokyni důkladně prohlédla účty na sociálních sítích.

Postupem času se ukazuje, že namísto aby si ženy takříkajíc vjely do vlasů (v což by asi vyústil šovinisticky laděný vtip i rozpustilá komedie), budeme v novele sledovat spíše psychologickou bitvu drobných gest. Hynkův vliv totiž na dálku způsobuje, že Anna s Lucií dvakrát obrátí každé slovo, které z nich vyjde — a na vině je v tomto případě i ne zrovna šťastná minulost obou žen. Annin třikrát ženatý otec nepředal svým dcerám zrovna nejpříkladnější pohled na rodinné a partnerské vztahy a Lucie vyrůstala rovnou bez rodičů. Nadto v jejích retrospektivách dojde řeč i na Hynkovu sestru Julii, která sice ponoukla svou švagrovou k založení vlastní módní značky, na druhou stranu trpěla vážnými psychickými problémy, jež zasahovaly i do Luciina soužití s Hynkem, a navíc to není jediná psychicky nevyrovnaná postava v novele.

Sára Zeithammerová prokazuje ve Stezích scenáristický talent. Některé scény si lze živě představit na plátně. Autorka je zručná v popisech drobných gest, úsměvů, pohledů, například ve scéně v divadle, kde Anna vidí Hynka s jinou ženou — potenciální milenkou — a snaží se před ním zachovat tvář. I psychologické propadnutí obou žen Hynkově nadvládě je uvěřitelné, děje se postupně a je evidentní, co se skrývá v jeho pozadí. V tom jsou Stehy silné.

Co naopak trochu kulhá — a všiml si toho už jeden z mála recenzentů knihy, Pavel Sladký na webu ČT Art —, je jazyk této novely, či obecně řečeno styl. Nejde totiž jen o formulační neobratnosti, ale také o to, že když se před čtenářem odvíjí určitá scéna, jež se neodehrává v románovém teď a tady, Stehy nezřídka sklouzávají k výjevům jak z lifestylových časopisů nebo z instagramových účtů. Jakmile v retrospektivách vypravěčka shrnuje nějaké životní období, působí to zkrátka vyumělkovaně — třeba když Anna popisuje, jak její sestra navštívila v Nice svou osudovou lásku: „Ležely spolu na pláži, navzájem si předčítaly Houllebecqa (sic!), mazaly si záda opalovacím krémem a škrtaly o sebe v písku rukama. Heda si ji prohlížela, jak se sluní na ručníku nahoře bez (sic!) a zeptala se jí, jestli by si ji nechtěla vzít.“ Některé situace jsou nevěrohodné a schematické — například Annina vzpomínka na to, jak její otec ponížil matku, když „se chystal za kulturou“, ona se nastrojila, aby mohla s ním, otec jí však „řekl, že by vůbec neměla vycházet z domu, že ani před porodem to nebyla žádná sláva, ale teď je vysloveně odporná“.

Kniha zkrátka místy působí jako produkt dílny tvůrčího psaní — napsaná je obstojně, ale mechanicky. Což neodráží, jak důležité pro autorku téma nejspíš je — vzhledem k tomu, že se mu věnuje jako scenáristka i jako spisovatelka — a jak dovede být v jiných aspektech svého psaní přesvědčivá. Pokud by se Stehy ušily trochu pečlivěji, mohlo jít o velmi dobré dílo. To, že je výsledek spíše jen lepší průměr, pak mrzí dvojnásob.

Autor je literární kritik a nakladatelský redaktor.