Není možné popsat požár, který ještě hasíte

Možná už je to trošku otřepaná fráze, ale o spisovatelích se v Česku často říká, že jsou svědomím národa. Věříš tomu?

To je velmi choulostivá otázka. Spíš bych řekla, že mě zajímají ti spisovatelé a básníci, kteří jsou výrazem nálad a pocitů společnosti, kteří v souladu s ní dýchají. Ale nejde jen o to, pozorovat a odrážet náladu — to je cesta do bezcenné konjunktury —, ale také určovat směr, formulovat program. Jinými slovy, mít svůj vlastní postoj k některým zásadním otázkám a nebát se je artikulovat a následně, což je velmi důležité, deklarované hodnoty demonstrovat svými činy. Ve skutečnosti hodně záleží na kontextu okamžiku: v historické době, v níž se Ukrajina nachází, věřím málo v „umění pro umění“, v umělce, který by tvořil mimo bolesti a naděje svého lidu.

rozhovory s Ukrajinci

V posledním rozhovoru, který jsem před velkou válkou dělala s největším ukrajinským básníkem naší doby, Serhijem Žadanem, vyslovil Serhij velmi důležité varování: „Pokud se společnost dostane do extáze a věří spíše básníkům než ekonomům, končívá to v koncentračních táborech.“ Říkal, že je nebezpečné, když se spisovatelé stávají „autoritami národa“, že přece spisovatel má jinou roli.

Mluvím však o trochu jiném rozměru důvěry. Žadan se dnes jako básník a publicista stal takovým mluvčím našeho celospolečenského stavu, a když mluví na mezinárodním poli naším společným jménem, rozhodně má naši veřejnou důvěru. On, stejně jako další moji přátelé umělci — Oleh Kadanov, Mariana Savka, Natalka Marynčak, Julita Ran a další — mají obrovskou důvěru jako dobrovolníci. Vlastně právě proto, že svými činy demonstrují hodnoty, které jsou pro nás důležité. Od prvních dnů pomáhají armádě i civilistům, neúčastní se společných akcí s Rusy v zahraničí a pracují na tom, aby naše kultura dostala hlas a subjektivitu. Možná je tato role umělce relevantní pouze pro společnosti v krizi nebo pro ty, které procházejí postkoloniálním obdobím. Myslím si však, že vzhledem k tomu, že nejen celý západní svět prochází transformací, mění se tato role i ve společnostech, které se stále cítí bezpečně.

Ivanna Skyba-Jakubova, foto: Anastasija Ivanova

Jakou úlohu tedy má podle tebe spisovatel ve společnosti? Je to kanárek v dole, věrozvěst, bavič? Vyplývá z tohoto povolání větší odpovědnost, než jakou má například pekař nebo taxikář?

Odpovědnost je základním principem každé práce, jen se projevuje na různých úrovních a v různých činnostech. Na odpovědnosti pekaře nebo taxikáře může doslova záviset život několika desítek lidí, na odpovědnosti spisovatele může záviset i život národa — alespoň té odpovědnosti symbolické.

Zde bych chtěla dodat něco o roli a postavení nejen spisovatelů, ale obecně lidí, kteří dnes vytvářejí ukrajinskou kulturu — umělců i kulturních manažerů. Na jedné straně se začátkem plnohodnotné invaze byl kulturní proces téměř zastaven. Básníci, spisovatelé a hudebníci říkali, že nyní nejsou schopni tvořit, protože život je děsivější a silnější než do té doby jakákoliv metafora. Neměli jsme jazyk, kterým bychom o tom všem mohli mluvit, to teprve až teď ho pomalu začínáme nacházet. Všechno se zastavilo. Všechny projekty, do kterých bylo vloženo tolik srdce a intelektuálního úsilí. Jen si to představte — 24. února byla kultura pozastavena. Stejně tak vzdělávání.

Je však fenomenální, jak rychle se kulturní komunita dokázala propojit v různých dimenzích obrany. Obrovské množství umělců se chopilo zbraní a šlo na frontu — to je třeba mít vždy na paměti, když se mluví o „bojovnících“: desetitisíce našich vojáků ještě před rokem psaly hudbu, pekly chleba, vyvíjely IT technologie. Ti, kteří zůstali v týlu, se začali dobrovolně hlásit hned první den invaze: pomáhali nejen ozbrojeným silám, ale i nemocnicím, záchranářům a civilistům, kteří se ocitli v humanitární katastrofě. Je fantastické, jak se na základě sociálních sítí, které jsme spřádali v letech po Majdanu, postupně vybudovaly sítě dobrovolníků: všechny ty kontakty, známosti, meziregionální kulturní projekty — všechno fungovalo. Fungovala i naše schopnost pracovat s chaosem a vidět v něm potenciál k úspěchu. A samozřejmě nečekat, až někdo něco udělá za vás. Když máte nějaký úkol, prostě se ho ujmete a uděláte jej.

A konečně další důležitá bitva, kterou svádíme, se odehrává v oblasti kulturní diplomacie. Zde jednoznačně vede Ukrajinský institut, který odvádí obrovskou práci, aby byl náš hlas ve světě slyšet, ale i jednotliví umělci nebo instituce, jako je Ukrajinské centrum v Brně. Dlouhá léta jsme byli v koloniálním stínu ruské kultury a dnes je pro nás velmi důležité, abychom nebyli vnímáni jako její ozvěna nebo naopak popření, ale prostě jako soběstačná a velmi originální kultura. A to je mimochodem také velká zodpovědnost: vybírat si, jaké signály budeme vysílat do okolního světa. Jak se chceme světu jevit? Jak zvolit tón hlasu, který by nám umožnil vyslovit vše, co nás bolí, aniž bychom působili jako „uraženi a opomíjeni“, ale naopak byli střízlivými, rovnocennými partnery v rozhovoru?

Uvedla jsi, že 24. února byla kultura pozastavena. Obnovuje se nyní?

Poprvé jsme my, obyvatelé Charkova, šli do divadla na představení letos v lednu — bylo to Loutkové divadlo, které po celý rok 2022 fungovalo jako obrovské dobrovolnické centrum a útulek. V protiatomovém krytu žilo asi sto lidí, kteří sbírali pomoc pro ozbrojené síly i civilisty, tkali maskovací sítě… Ale zároveň hráli představení v metru a dalších protiatomových krytech, kde lidé žili celé jaro. V létě, v období velkých veder, nastudovali novou hru — Jsem normální od mladé dramatičky Niny Zachoženko. A v lednu jsme premiérovali hru Betlém, což je klasický příběh z evangelia, ale v těchto dnech zní jako příběh o nás dnes. Jsou tu ženy, které rodí děti v krytech — na začátku války se děti rodily ve stanicích metra, ve sklepích —, pronásleduje je Absolutní zlo, ale z nich vychází Světlo, které je vidět po celém světě, na pomoc jim přicházejí dobrovolní Mágové a vzniká nové Evangelium svobody a důstojnosti. 

V prvních týdnech války žili lidé také v Jermilovově centru — v centru současného umění v Charkově, bezpečném krytu. A nad nimi byla výstava Olega Kalašnyka Vojáci, která byla zahájena 22. února. Nyní je tu výstava nazvaná Personál, jde o reflexe charkovských umělců na tento válečný rok.

Charkovské literární muzeum je pro návštěvníky stále uzavřeno. Vytvořili však mobilní aplikaci s názvem Charkovské virtuální literární muzeum, která je nyní nominována na cenu The Webby Awards, což je v této oblasti něco jako Oscar. Navíc po celý rok provozují projekt Pátý Charkov, sérii diskusí a uměleckých akcí, které nám pomáhají najít naši identitu. Vždyť jak jednotlivci, tak společnost musí v době krize projít procesem „reidentifikace“ a znovu si odpovědět na otázku: Kdo jsme a co chceme?

Mluvím pouze o Charkově, ale ve Lvově a Kyjevě se nyní odehrává velmi bohatý kulturní život. Ale dále na východ, kde se v předchozích letech aktivně rozvíjely kulturní a vzdělávací komunity, nyní lidé prostě bojují o přežití. Mariupol, který do roku 2022 budoval svou vlastní kulturní identitu, se změnil v krvavou ránu.

Rusko vede válku proti Ukrajině již desátým rokem. Loni vaše země utrpěla bezprecedentní útok. Jak na ruskou agresi reaguje ukrajinská literatura?

Myslím, že ze všech umění se poezie vzpamatovala jako jedna z prvních. Úděsná válka je ve svých neuvěřitelně složitých projevech zaznamenána v brilantní poezii Serhije Žadana, v silných textech Kateryny Kalytko a dalších autorů. Poezie je pro mě nejsubtilnějším médiem, které reaguje okamžitě, ale zároveň zůstává srozumitelné pro celé generace.

Na začátku roku jsme si povídali se Serhijem Žadanem o tom, že ukrajinská literatura za těch devět let — a to už jsme vstoupili do desátého roku války — ještě nevytvořila velký román o válce. I když jeho román Internát z roku 2017 je takovým skvělým románem o první fázi války. Snad především proto, že není možné popsat požár, který ještě hasíte, když jste zároveň hasičem i hořícím domem. A nejspíš se o tom ještě nedá číst. Za druhé se zdá, že tato válka nás podnítila k reflexi předchozích kolektivních historických traumat, která jsme v sovětské éře a v postsovětském období nebyli schopni reflektovat. V nakladatelství Větrné mlýny se připravuje český překlad epochálního románu Sofie Andruchovyč Amadoka, je to ponor do hlubin paměti, dlouhý, pomalý rozhovor o židovské tragédii, Ukrajinské povstalecké armádě a první fázi války Ruska proti Ukrajině. Je to zamyšlení nad tím, co této tragédii předcházelo, co nás formovalo. Nebo kniha Možná Ester, úžasná kniha Katji Petrovské, německé autorky ukrajinského původu, která se snaží vyrovnat se svou židovskou pamětí v kontextu šoa.

Důležité úvahy se tradičně odehrávají na poli malých žánrů. Například nakladatelství Meridian Czernowitz vydalo antologii esejů s názvem Válečný stav (kniha vyjde ve Větrných mlýnech příští rok, pozn. red.), jejímiž autory je padesát lidí, kteří dnes různými způsoby vytvářejí ukrajinskou kulturu, včetně spisovatelky Sofie Andruchovyč, bojovníka za lidská práva Stanislava Asejeva, novinářky Myroslavy Barčuk, historika Jaroslava Hrycaka, filozofa Vachtanga Kebuladzeho, filmové režisérky Iryny Tsilyk, generálního ředitele Ukrajinského institutu Volodymyra Šejka a dalších. Jde o způsob, jak nahlas vyslovit otázky, které vyvolala válka. No a o pokus najít na ně jakési první odpovědi.

Ivanna Skyba-Jakubova, foto: Anastasija Ivanova

Předválečný československý prezident a filozof T. G. Masaryk po roce 1918 velmi podporoval vzdělávání ukrajinské emigrace, která do Československa utekla před bolševickou revolucí. Ukrajinu silně podporoval i prezident a spisovatel Václav Havel. Co myslíš, že mohou pro Ukrajinu čeští spisovatelé udělat dnes? 

Především bychom se měli snažit porozumět, číst. Porozumět pro sebe a sdělit ostatním, že pro pochopení naší společné evropské kultury je stejně důležité znát židovského génia Bruna Schulze, narozeného v Drohobyči na Ukrajině, jako Franze Kafku, narozeného v Praze. Kdybychom odstranili kohokoliv z nich, dějiny evropského modernismu by nebyly úplné.

Objevte pro sebe a své čtenáře — v překladech, výzkumu a uměleckém dialogu — velikány naší literatury z období, které nazýváme ukrajinskou renesancí, rozstříleným obrozením nebo červenou renesancí. Povahu procesů ve východní Evropě 20. a 30. let dvacátého století zkrátka nelze pochopit, aniž bychom si přečetli například Já, Romantyk od Mykoly Chvyljového nebo jeho Zónu sanatoria. Dynamiku přelomu doby nelze pochopit bez futuristických experimentů Mychajla Semenka. Nelze vyvozovat závěry o událostech na východě či jihu Ukrajiny v současnosti například bez Jezdců Jurije Janovského nebo Třetí roty Volodymyra Sosjury, děl, která ukazují paletu ukrajinského národně osvobozeneckého boje před sto lety. A konečně je prostě nespravedlivé ochudit se o poezii Volodymyra Svidzinského, který dokázal v krvavých 20. letech minulého století vytvořit zcela originální magické světy.

Jeden měsíc jsi strávila v Brně. Které ukrajinské město je podle tebe Brnu nejpodobnější?

Charkov, samozřejmě. Je to velmi podobná atmosféra duchem mladého univerzitního města, kde můžete volně žít a dýchat. Brno je město pro život, velmi pohodlné, přiměřené člověku. Fascinuje mě sledovat podobnosti a rozdíly mezi ukrajinským a českým funkcionalismem — u nás se mu říká konstruktivismus. Je velmi zajímavé číst skrze ně ideologii první třetiny dvacátého století. Zatímco český funkcionalismus jasně odráží humanistické myšlenky Masaryka a jeho okolí, sovětští zadavatelé architektury přelomu dvacátých a třicátých let se řídili podivnými sociálními experimenty a představou nadvlády státu nad jednotlivcem. Genialita architektů však překonala omezenost ideologických snah a my jsme zdědili geniální budovy Deržpromu, Hlavní pošty, Telefonní ústředny, obytné čtvrti Zaderžpromu a takzvaného CHTZ — Charkovského traktorového závodu.

Brno je považováno za město básníků. Mezi nejznámější patří třeba Ivan Blatný, Jan Skácel nebo Oldřich Mikulášek. Setkala ses v Brně s poezií?

Myslím, že Brno samo o sobě je poezie. V architektuře, v parcích, v hovorech mezi lidmi. A ráda bych četla básníky v originále, a to je dobrý podnět k tomu, abych se naučila česky.

Ivanna Skyba-Jakubova (Charkov, Ukrajina) — básnířka, novinářka, kulturní manažerka a spoluzakladatelka agentury Bagels & Letters. V posledních letech realizovala řadu projektů v oblasti kultury, vzdělávání a zdravotnictví. Od začátku války působí jako dobrovolnice — pomáhá ozbrojeným silám, nemocnicím, záchranné službě i civilistům (mj. ve spolupráci s charitativní nadací Charkov s vámi). V Charkově žije od začátku invaze. První účastnice brněnské rezidence, založené nakladatelstvím Větrné mlýny a statutárním městem Brnem.

Autorka je absolventka Masarykovy univerzity, oboru ukrajinský a ruský jazyk. Spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny, spolupodílela se na založení Měsíce autorského čtení. V minulosti řídila České centrum v Kyjevě. Tlumočí, překládá, spoluorganizuje kulturní akce.