Vše jde stranou

Zrovinka včera se mé půvabné ouško vezlo tramvají č. 9, když tu se rozechvělo. Příčinou byl hlásek, který zazněl dámě v jistém rozhovoru, kdy oznámila, že je dvacátého. Kdyby běžel apríl vedle světového běžce Usaina Bolta, i jeho by dohonil, a dokonce předběhl. Je zasmušilé, že naše dny života tak ubíhají, ale boha jeho, jó! Potřebuji květen, potřebuji první máj, potřebuji hrdliččin hlas.

Původně jsem se chtěla vypsat ze svých strastí a chmur, leč koho to zajímá? Ani mě by to nebavilo číst, a vlastně ani psát. Taková Jade Doddová by mohla o změně plánu vyprávět. Ta si totiž žádala o výměnu řidičského průkazu přes internet. Když k ní ale doklad doputoval, nestačila se divit. Fotka se nepovedla, tak si ženu pletou s židlí. No jo no, člověk míní, systém mění.

Den 8. dubna se mě dotýká významně i společensky. Na tento den připadne Mezinárodní den Romů. A proč zrovna osmého? V tento den totiž vznikla Mezinárodní romská unie na kongresu v Londýně. Delegáti se v roce 1971 dohodli na vzhledu romské vlajky a podobě mezinárodní hymny. Domluvili se i na preferenci označení Rom před Cikán. Rom tedy nebyl tenkrát vymyšlen, jak se mnozí domnívají. Romové jsme si říkali od pradávna, i když jsme se rozešli do různých krajů země, a jak jsme jí putovali, označení Cikán nám bylo dáno. Nechci tady otravovat historií, ale cítím, že je potřeba to prásknout.

Letos jsme ve stejný den měli i Bílou sobotu, což některé rozveselilo. A tady se musím přiznat. Nevím, kde jsem to vzala, ale myslela jsem, že Velikonoce hlásí Vatikán. Že si to vypočítají a dejme tomu z balkonku oznámí. Takže mě napadlo, že jsou kluci vatikánští rozverní chlapci nebo mistři ironie. A ono je to jinak. Podle křesťanského kalendáře vycházejí vždy na první neděli po prvním jarním úplňku. Tedy po úplňku, který proběhne po 21. březnu. Pokud úplněk vyjde na neděli, Velikonoce se slaví neděli následující. Tak aby bylo jasno.

Ale jo, taky jsem věnovala svůj úsměv a plánovala si, jak půjdu na program, který pořádají moji kamarádi. Leč život se neptá a naši rodinu navštívila zubatá. V takovém případě jde vše stranou. Sehnali jsme hlídání pro pana psa a rozjeli se na Moravu.

foto: osobní archiv

Touto nemilou návštěvou padl i náš roční plán převléknout se do kostýmu a vyrazit mezi další hýrou, tedy hrdiny, padouchy, bytosti, vrahy a postavičky na Comic-Con Prague. Celý rok to byl proces. Nejdříve jsem se viděla ve žluté teplákovce s blond parukou a mečem od nejlepšího z nejlepších — Hanzó Hattoriho, potom to byla Prastará z Avengers a manžel chtěl jít za doktora Strange. Ale takový pěkný kostým vám dokáže profouknout peněženku, a protože předěláváme byt, tak padla volba na to, co máme.

No, schválně, kdo vás napadne? Padouch všech padouchů. Poskytnu nápovědu, když řeknu, že tak nějak kluk nedal pubertu. Nazlobil se na celý svět, všichni mu ublížili, a ještě k tomu poslouchal syčáka, který mu lhal o všech. Přemýšlíte? No přece Darth Vader. Jak ten mi pije krev. Ale styl se mu upřít nedá. Já měla jít za krásu nesmírnou, charakterní a silnou ženu, princeznu Amidalu. Kamarád za Chewbaccu, to je ten chlupatý, přátelský tvor, připomínající psa, na kterého se můžete spolehnout. Prostě pěkná sestava ze Star Wars.

Ovšem, někdy to prostě nejede. Stejně jako uvězněné vozíčkářce v brněnském domě. Výtah nejede, vzkaz radí jít po schodech, zněl novinový titulek. Doufám, že té paní alespoň někdo zaběhl do obchodu. A jak se to vůbec novináři dozvěděli? Nejel výtah hodinu, dvě? Celý den? Týden? Nebo dokonce měsíc? Přiznám se, že jsem si přečetla jen titulek, ale přemohla mě představa rozhořčené paní vozíčkářky, kterak volá domovnici, rozčiluje se a upozorňuje ji, že to zavolá do novin, a to teprve uvidí! A jak příběh skončil? Vsadím se, že si domovnice dává pozor a nejspíš pořídili nový výtah.

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.