Literární kalkul, nebo upřímnost?

Takový Gargantua a Pantagruel — vrchol bizarnosti! Dantovo Peklo, Homér: vrcholy poezie! Vojna a mír — román o válce, lásce, zednářství. A přece je náhled na domnělou okrajovost osobního „zaznamenávání“ úplně lichý. Je to také literatura. Osobní vzpomínání může dokonce autorovi napomoci získat Nobelovu cenu. Za literaturu, jak jinak.

À propos, jak vlastně můžeme rozpoznat, že spisovatel píše o sobě, a nikoliv že stvořil vypravěče — spisovatele, který nám podsouvá, že píše o sobě? Nejsou deníky jistou mystifikací? Ne, nemusejí být. Spisovatel vytvoří jisté alter ego, to ano, ale nemusí nás proto ještě obelhávat.

Chtěl bych tuto disputaci nechat stranou. Já jim totiž věřím. Věřím, že psali, psaly o sobě. Slawomir Mrozek: léčil se autobiografií z afázie. Julian Barnes: stvořil nádherný text po smrti své manželky. Simone de Beauvoir. Max Frisch. Patrick Modiano. Édouard Louis. Annie Ernaux. Věřil jsem, že vydali autobiografie. (V „jistém slova smyslu“, jak se dodává…) Já upřímnost věřil i Henrymu Millerovi či Ronaldu Barthesovi! Vážně se nechci zaplést do jalových pochyb o tom, zda Annie Ernaux ve svých osmapadesáti lehávala (nelehávala?) v neděli odpoledne po milování vedle svého devětadvacetiletého milence. Ano, nebo ne? Ano! Já jí to věřím, přeju jí to, smekám před její odvahou a chci rozumět tomu, proč a že to takto napsala. Roky jsem čekal na knihu, jakou jsou Roky. A i kdyby si sexu užila „jen“ literárně, nevadila by mi taková lež, jež by byla více představou a přáním.

Annie Ernaux mimochodem chtěla i nechtěla psát o sobě. Chtěla zaznamenat proměny sociální Francie od 40. let minulého století až po francouzskou společnost dnešní. A ona byla její součástí, to ona bolestně viděla, jak se jí její minulost vytrácí. Roky jsou „osudem jedné ženy“ a zároveň zápisem doby, jež se odehrávala v ní a kolem ní; záznamem zlomku života civilizace, a trochu nás všech. Oceňuji, jak popsala stud při prvních použitích mobilu v MHD, protože jsme týž stud pocítili mnozí. Jak popsala proměnu témat u rodinných nedělních obědů, protože nám všem se proměnila témata během desetiletí… Spisovatelka nějaký čas čekala právě na literární klíč ke vzpomínkám. Na to, až všechno spustí chuť nějaké madlenky jako u Marcela Prousta. (To jsou její slova.) Osobní vzpomínání spisovatelů, kteří jsou tak říkajíc „velcí svým talentem“, jsou vždy literaturou, použitím literatury i poctou literatuře.

Spisovatelé samozřejmě píší také o svých nejbližších. O matkách, otcích, manželkách, dětech. Proč o těchto neznámých lidech čteme? Čím jsou jiní oproti smyšleným postavám? Žili. Žily. Ale zároveň jsou jen naznačenými postavami memoárů. Nebo básní. Je v nás snad probouzen jakýsi meta-literární voyeurismus? (Nemyslím si. Dokonce si myslím, že sám obsah slova voyeurství se alespoň v umění už zcela vyprázdnil; řekl bych: obsah byl spláchnut uměním…)

Jsem rád, že jsou někteří spisovatelé posedlí vzpomínáním. Zčásti si kupuji právě takové knihy. Co třeba udělal Ted Hughes? Pětatřicet let psal Dopisy k narozeninám své někdejší ženě Sylvii Plathové. Začal hned po její smrti. Co mu, probůh, drželo pero nad listy papíru tak dlouho? Potřeboval psaní, aby její smrt přežil? Mnohé z těch dopisů pročítám opakovaně, třebaže téměř všechny aluze patří jen jemu a jí. Narcisy: „Tvá dcera jich měla plnou náruč, dychtivá a šťastná / pomáhala při sklízení. Zapomněla. / Nepamatuje si ani tebe…“ Třeba je to tak, že každý poctivý spisovatel vnitřně přísahal, že nedá zapomenout některým situacím. Některým chvílím. Některým prožitkům. Například chvíli, kdy byla jeho dcera dychtivá a šťastná… A jak zamrazí z toho, že si už nepamatuje na mámu.

Jak takové chvíle ale znovu oživit, vdechnout jim věčnost? Po sepsání se stanou literární skutečností. A se žloutnutím listů v knihách i ony vyblednou. Annie Ernaux či Roland Barthes vycházeli někdy z rodinných fotografií, ale i toto upomínající médium nás vrací zpět k „mediálně zjednodušené skutečnosti“ (slova Ernaux). Barnes napsal v Rovinách života, že vzpomínka není ani tak vzpomínkou na událost, jako vzpomínkou na fotografii události.

Myslím si, že niterné vzpomínání jednoho konkrétního člověka, za nějž „to“ nikdo neudělá, může patřit do autobiografické literatury, naplňovat úzy daného žánru, a zároveň může být autentickým výrazem upřímnosti. Dokreslené fabulací. „Zpracované“ talentovanou formou. Vzpomínka, nebo vzpomínka na vzpomínku? Neřešme to. Kalkul a upřímnost se navzájem nevylučují.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.