V čase mezi bezinkami a jasmínem

I když by strukturalisté a stoupenci dalších formalistických škol nesouhlasili, může k výjimečné kvalitě každé knihy dopomoci kromě estetických zákonitostí i silný autorův prožitek, z jehož emocí se posléze zrodí komplexní literární dílo. Spisovatel, publicista a básník Miloš Doležal byl do takové situace vržen, když mu loni v létě předčasně zemřela jeho žena Jana Franková Doležalová. Sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ je upřímným vyznáním se z této tragické zkušenosti, aniž by autor byť jen na chvíli podlehl okázalému poukazování na prožívaná muka. Naopak opisuje tuto životní ztrátu s křehkou váhavostí a láskyplnou něžností, a nepřímo tak dokazuje, jak je slovo mocným prostředkem k tomu, abychom skrze něj mohli léčit svou bolest. Vyslovené s úctou a posvátností se stává poezií a naopak.

Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ, ilustrovala Michaela Drtinová
Revolver Revue, Praha 2022

Mám za to, že i Doležalova nová sbírka má zjevný charakter modlitby. Ta má navíc univerzální přesah; díky četným křesťanským aluzím a symbolice dokáže promlouvat ke komukoli a nevzrůstá jen z autorova prožívaného mikrosvěta. 

„Pokouším se, většinou ráno, zaznamenávat vjem, který jsem si podržel z noci, či předcházejícího dne,“ píše Doležal v úplném úvodu knihy a předkládá tím jeden z klíčových motivů sbírky, což je kombinace autentických deníkových záznamů se sněním. Jeho zápisky zde nabývají až jakéhosi „proustovského“ rozpomínání, kdy jsme napůl tam a napůl tady, kdy je naše vnímání, naše řeč zvláštně snově rozkolébána a neumíme daným věcem přiřknout obvyklý význam. Plyne z toho něco slovně neuchopitelného, mlhavě vzdáleného a matně nepřítomného, a přece se to s nemilosrdnou intenzitou plně propisuje do každého našeho nádechu. Právě takové jsou i Doležalovy básně. Čiší z nich v opojném snění něco smrtelně krásného a pomíjivého, co ale skrze básnickou řeč přetrvává v síle tichého hlasu: „Vyhlížím tě každé ráno / ve vánku / v jitroceli v mátě / v květech orlíčků / na zápraží — dveře nechávám pootevřené — — — / Dělí nás jen tenké, tenounké sklo.“ 

Doležalova poetika vždy vyrůstala z explicitní náboženské víry, respektive z křesťanského pojímání světa, o čemž svědčí jeho dvě předešlé sbírky věnované mučednické smrti pátera Toufara (Ezechiel v kopřivách, 2014, a Maso se stává slovem, 2021). I zde pak, především v polovině sbírky, čteme zřetelně kajícné pasáže odkazující na víru v nadosobní řád. V nich je básník nemilosrdně bičován osudem a kýžené smíření se smrtí jeho lásky nepřichází, přesto však tušíme, že nad vší tou bolestí a náhlým osaměním plyne Boží prozřetelnost: „Nasadils mi dvojitého nelsona, Hospodine. / Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš, / co dál si urveš z masa duše mé?“ 

I v nejaktuálnější Doležalově sbírce jsme tedy svědky tohoto kontemplativního prolnutí poezie s duchovními hodnotami, které se ale v textech vždy snoubí s každodenní uzemněnou realitou: „Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť / co sázela, už pučí, kvete, plody dává / […] Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám, / jako polibek a zašeptání, / pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety / celé léto dáváš se mi,“ píše už na konci sbírky Doležal, jehož básně se postupně transformují do výsostně milostné poetiky. Jsou to verše prorostlé květinami, bylinami, zahradami a vlastně celou krajinou Vysočiny, která je do básníkovy duše obtisknuta i skrze rozpomínání na jeho životní lásku: „Staletá lípa obsypaná včelami / od rána hučí dlouhé Óm / […] Od meze voní heřmánek (chamomilla), / je to jak v hádance — kdo nám ji dal? / Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla / a bude. / Kdo ale vzal?“ 

Doležalova poezie tak pokorně navazuje na tradici katolického básnictví, „demlovského“, „reynkovského“ a „jirousovského“. Zároveň jej však inovuje a obohacuje vlastním autentickým rukopisem. Je to poezie v lecčem obyčejná a ztišená, ale zároveň ryzí, něžná, jemná a léčivá.

Autor je básník a bohemista.