Lepší riskovat otevřeností než zavřít dveře...

Když myslím na Danu Němcovou, vidím ji před sebou, jak cosi míchá v hrnci. Je zima na přelomu roku 2009/2010 a nacházíme se v newyorské rezidenci českého velvyslance při OSN, kterým byl tehdy Martin Palouš, manžel Daniny dcery Pavly. Byla to, myslím, bramboračka. Nedávno jsem se s pětiletým synem přistěhovala do New Yorku za svým manželem a k Paloušům jsme chodili často, vždycky se tam našli zajímaví lidé. Střídali se tu hosté z Čech a na návštěvu přicházeli i lidé usazení v Americe. Po jídelně a salonu se proháněly děti, debatovalo se, jedlo a pilo.

Tato otevřená, pohostinná, vše integrující atmosféra zřejmě provází Danu a její potomky, kamkoli se hnou. I na Manhattanu, na snobské Upper East Side, se podařilo vytvořit Ječnou 7, legendární pražskou domácnost manželů Němcových, kde jsem nikdy nebyla, ale o které jsem slyšela tolik vyprávět. Teď naposledy od samotné Dany Němcové v knize jejích vzpomínek nazvané „Děj se co děj, nemáte se čeho bát…“. Pro dny, kdy se nelze zbavit úzkosti nad zprávami z Ukrajiny, by se těžko hledal vhodnější titul.

Dana Němcová, foto: Creative Commons

Knížka je poskládána z rozhovorů, které s Danou Němcovou natočily Ústav pro studium totalitních režimů, Paměť národa a Český rozhlas, a z různých již publikovaných textů. Celek, který Němcová přehlédla a autorizovala, dal redakčně dohromady Jan Horník a udělal to dobře. Švy, i když někde viditelné, nekazí plynutí textu ani nematou.

Dana Němcová se narodila v roce 1934 v Mostě jako jedináček v rodině učitelů. Její rodiče byli „chudí prvorepublikoví Češi v německém prostoru“, bezvěrci a masarykovci. Dětství prožila v Chomutově, za války v Novém Městě Nad Metují. V padesátých letech vystudovala psychologii na Karlově univerzitě, kde se seznámila se svým budoucím manželem, psychologem a filozofem Jiřím Němcem. V Praze už zůstala. Nechala se pokřtít, vdala se, s mužem měli v rychlém sledu sedm dětí. Někdy mezitím dostudovala. Pak přišla šedesátá léta, okupace, normalizace, Charta 77, založení Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), vězení, soud. Osmdesátá léta, rozchod s manželem a jeho emigrace. Sametová revoluce, krátká dráha poslankyně Federálního shromáždění a pak dlouhá a neúnavná práce ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, kde se věnovala hlavně právní a psychologické pomoci uprchlíkům. Tolik vnější oblouk jednoho života.

Podíváme-li se víc zblízka, spatříme krajinu velice rozmanitou. Zvláštní místo v ní zaujímá poznávání, hledání, rozšiřování obzorů a duchovní život. Danino křesťanství, které si objevila sama, prochází vším a vše nese, je to radostná víra, založená na porozumění a pomoci druhému. Víra širokého srdce, které nesoudí a před ničím se nezavírá, a to ani v osobní rovině.

První tři děti Němcová porodila ještě za plného studia. „Když zpětně přemýšlím, jak jsem vše i při studiu zvládla, nepřicházím na odpověď,“ říká. „Ale mít děti pro mne tenkrát bylo samozřejmé a jasné. Myslím, že právě víra mne nesla, abych děti brala jako dar a všechno brala neuvěřitelně radostně.“ A jinde: „Život jsem vnímala jako jakousi hru, nikoli ovšem ve smyslu předstírání, ale jako dějství, která na sebe přirozeně navazují, z nichž si člověk vždy může vzít určité požehnání, že to je dar, že to je něco krásného, něco, co roste.“

Padesátá léta jsou hledačská, intimní. Sem patří krásně popsané přátelství s rodinou Reynkových nebo s Jakubem Demlem. Z šedesátých let Dana vyzdvihuje hlavně možnost kultivace debat uvnitř společenství, ve kterém se setkávali křesťané s marxisty a jeden druhého respektovali, učili se naslouchat. Po ruské okupaci se opět vše proměnilo. Ve všeobecném marasmu se na domácnost Němcových v Ječné 7 postupně nabalilo nové společenství svobodných lidí: český underground. Jeho páteří byla hudba, umění, ale také, což není úplně známo, autenticky prožívané křesťanství. A rovněž soudržnost. Jak říká Němcová: „Moji kamarádi byli kamarády dětí a kamarádi našich dětí zase našimi kamarády. Určitá míra veselí a velká míra soudržnosti nám pomáhaly překonat všechny problémy. Pořád se nám zdálo lepší riskovat otevřeností než zavřít dveře.“

Daniny vzpomínky na jednotlivé přátele jsou stručné a vyzdvihují to, co na nich viděla nejlepšího. Je tu Sváťa Karásek, Ladislav Hejdánek, Jan Patočka, Ivan Martin Jirous, Václav Havel a Olga Havlová a mnoho dalších. O svém vlastním soukromí mluví lakonicky, bez nostalgie nebo náznaku sebelítosti. O emigraci Jiřího Němce v roce 1981 například říká: „Rozchod s manželem samozřejmě znamenal těžkou situaci, ale s pomocí Boží lze zvládnout všechno.“ Své manželství pak shrnuje takto: „Náš vztah se postupně rozklížil hektickou dobou i osobním životem. Přáteli jsme ale vždy zůstali. Vždy jsme počítali jeden s druhým a konec byl dobrý.“ Jaký rozdíl od veřejného vyrovnávání starých účtů, kterého jsme byli v české knižní produkci v posledních letech svědky.

Asi nejosobněji v celé knize zaznívají Daniny dopisy dětem z vězení, kde strávila půl roku ve vyšetřovací vazbě. V jednom z nich najdeme v doušce tuto podivuhodnou větu: „Na tom, jak to s námi dopadne, moc nezáleží.“

Napsat něco takového vlastním dětem zní docela tvrdě, dokud si neuvědomíme, jak moc je právě v této poznámce vyjádřeno celé vnitřní nastavení Dany Němcové. V jejím životě bylo vždy něco, co převyšovalo touhu po osobním štěstí či pohodlí. A tento požadavek vztahovala i na svoje děti: „Snažili jsme se před našimi dětmi žít pravdivě. Nikdy jsme jim nelhali a děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat. Děti pro mne byly moji nejlepší partneři. Angažovala jsem se kvůli nim. Aby se za mě nemusely stydět, aby měly šanci jednou žít v nějaké jiné době, aby věděly, že mají svou důstojnost a za něčím si musí stát.“ Na jedinečných fotografiích, které tvoří podstatnou část knihy, jsou často vidět právě děti Němcovy, v různých konstelacích, s různými lidmi, v různém věku. I z výrazů jejich tváří je vidět, že byly plnohodnotnou součástí dění kolem svých rodičů.

Dana Němcová, která nedávno oslavila 88 let, je nositelkou několika významných ocenění, včetně medaile Za zásluhy I. stupně (1998). Za svůj dlouhý život pomohla mnoha lidem, ale ve vzpomínkách si za to nedává žádnou zásluhu. Ani tu knihu by ostatně sama nenapsala, kdyby ji z ní různí lidé nevytahali po kouskách. Nevěnuje se velkým řečem. Je jako člověk, který míchá v hrnci a přitom odpovídá na zvědavé otázky. Žádné holedbání, jen skutečnost plně prožitého života.

Autorka je spisovatelka, překladatelka a novinářka.