Nová jména: Jakub Vaněk

Jakub Vaněk (* 1992) studuje komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako redaktor časopisu Plav, kurátor platformy Psí víno, člen kolektivu Artbiom a feministického zvukového tělesa. Experimentuje s možnostmi neautorského psaní, ruční tvorbou knih či neškolenou hrou na hudební nástroje.

Jakub Vaněk, foto: Alžběta Stančáková

***

Stávám se tělem zachyceným ve výlevce, sítí vlasů, zrnek a odštěpků.

Myslím na tělo střevlíka uvězněné v domě, náhle padající z mé hlavy. Po chvíli padá znovu z rámu okna, poté ze stěny, vydává šelestivé rachocení. Najdu je zachycené v bavlněné dece na podlaze, tolik odlišné od stébel trav. Myslím na toto tělo, jež se zmítá a v cizím prostředí se samo mrzačí.

Jsem součástí nezměrného těla plastů.

***

Nechci mluvit o svém, lidském těle. Budu mluvit o těle zdánlivé nahodilosti, které nám podává svou tichou ruku na cestě od myšlenky k lhostejnosti. O těle pomíjivém jako kniha, o kompozicích a shlucích křehkých a nečekaných jako rodina. Chci mluvit o svém, nejen pouze lidském těle. 

Chtít mluvit, říká text, je stejně lidské jako vyměšování, třebaže nutkavější. Tělo není jen ústrojí se vstupem a výstupem. Tužku kutálející se po stole zdvihá ruka, aby se ústa zakousla do jejího dřevěného konce. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, tužko, a probuď v nás naše těla, jakož i my milujeme těla svých nepsaných bližních.

***

Na setkání čtenářů nás rozesmál 
pohled na hroutící se stavbu. Cestou 

z trosek jsem vyprávěl sově, 
co se mi o ní zdálo. Ona však žila tam, 

kudy já jen procházel. Jdu se podívat 
po svém lese, řekla mi, 

zatímco za mnou se zavíraly dveře.

***

Sázím vysoko, třebaže na slovo
je kurz nejnižší za poslední století.

Nepodobám se prý žádnému z hráčů.

Žiju v jednom kuse nasměrovaný
mimo sebe, kam se přede mnou
odebírají mnozí.

***

Slabí tak nabývali sil a silní
slábli. Beze všeho trestu sprovodit
ze světa. Šlo o svépomoc 

diktovanou nouzí. Však stejně 
se nám zvedá žaludek. Který je
předzvěstí šílenství. Své služby

byl zcela hoden. Ale přesto vždy 
řeknou životu ne. Ke své zraněné 
a zbídačené sestře.

***

Když obrátil jsem se, tys prošel
bodem, do něhož ze všech stran
se táhnou tíže. 

Všichni lidé však zhynou,
až se země vznesená do moře stane hlínou.
Pak začne země znovu vznikat 

a takto se rodí všechny světy.

***

Proč se nás bojíte?

Jsme jen větve na vašich stromech.

***

Hlad je vždy politický.

A když strom plodí, plodí i člověk.

Autor je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.