Sexismus, patriarchát, alkohol, korporát
Povídková kniha Zbyňka Mrvíka „Jsme zde, abychom byli šťastni“ nabízí přes pár světlých momentů velmi omezený a stereotypní obraz společnosti a mezilidských vztahů. Kniha, v níž ani sexuální obtěžování náctileté není pro autora problém, tak budí otázky ohledně etiky vydávání takové literatury.
Vydavatel na řemeslném provedení jistě nešetřil, z tohoto úhlu pohledu se čte kniha skvěle: čtrnáct povídek rozsahem většinou mezi deseti a dvaceti stranami je zabaleno do tvrdé vazby s graficky povedenou obálkou. Celý soubor je sázen písmem Novel Pro a výtvarně je zahalen do tajemné fialové barvy. O obsahu knihy mohou už z obálky a na první zalistování hodně napovědět endorsements Jiřího Hájíčka a Patrika Linharta, stejně jako fotografie Jany Herrmannové, jimiž jsou povídky doplněny.
Zbyněk Mrvík: Jsme zde, abychom byli šťastni
Petr Štengl, Praha 2021
Mrvíkovy povídky mohou být dalším příspěvkem do diskuse ohledně psaní střední generace mužů, u nichž dochází k popisování žen tendenčně sexistickým způsobem. Hlavními postavami většiny povídek jsou muži. Široké spektrum od svalnatců přes stydlivce a trpícího outsidera a v povídce „Co asi dělá tuhle chvíli“ dokonce v podobě usedlého manžela, který plní svoje rodinné i domácí povinnosti, ale dle partnerky proto „už není pořádnej chlap“.
Ženské postavy nejsou v knize prakticky rozvinuty, a pokud ano, pouze stereotypně. Ve výše zmíněné povídce si Martina, tradičně atraktivní zaměstnankyně obchodního oddělení ve vyzývavých šatech, v duchu říká věty typu: „Už vás nebaví ženuška, pane učiteli? Chtěl byste zkusit moji zahradu rajskejch potěšení?“ Martina si šaty obléká, „aby muži čuměli a ženy žárlily“. Následně se k tanečníkovi „pořádně přitiskne, ať všichni koukají“, a příběh vrcholí mužskou erekcí. Nebo naopak jsou zde ženy, aby řešily svou nadváhu nebo aby okolí řešilo jejich vzhled. V povídce „Přišel jsem do hospody první“ je ženskou postavou Alena, u níž je v příběhu z nějakého důvodu divné, že ve dvaceti sedmi letech nemá dítě (a samozřejmě, má „obrovitánská prsa“ a některé postavy před ní dokonce prohodí: „A není škoda tohle skrývat pod svetrem?“). Alenina kamarádka Hanka je zajímavá tím, že má „ukrutně rajcovní ramena“, přičemž mužské postavy povídky v tajnosti na záchodě pronesou větu „Jsou jak reklama na šukání!“ S kamarádkami poté naloží jako s materiálem, ženy si prostě vymění: „Chvíli mlčim, protože jsem se na ty ramena tak nějak těšil, ale pro kámoše to udělám!“ Jeden z nich se pak také těší na „Aleniny měkký prsa“. Podobná slova vložená do úst postavám z autorské pozice muže středního věku působí až nechutným dojmem a budí otázky ohledně etiky vydávání takové literatury.
Sexualizace je ústředním bodem knihy. Detailně popsaný pohlavní styk dokáže autor vměstnat do skoro každé povídky. Od prvních sexuálních zážitků dospívajících kluků v povídce „Oliver“ přes několikanásobnou nevěru v povídce „Milenka“ až po prostředí základní školy v povídce „Žížala“ (zde sice stroze, ale dokonce žížalí sex). Do povídky „Františkova English lesson“ vstupuje ženská postava v podobě přitažlivé masérky z Filipín (i volba této národnosti slouží Mrvíkovi ke stereotypizaci), která si nakonec vezme do pusy „jeho malého Pepu“. Ale pozor — hrdina s ženou nemá sex, protože má menstruaci. Obdobná slovní spojení a zápletky bohužel nejsou ani čtivě napsané, sexuální scény jsou zdlouhavé, je z toho všeho trapně.
Sexistické pojetí graduje již v třetí povídce knihy „Čtrnáctka“. Už při přečtení názvu se čtenář modlí, aby označení pro čtrnáctiletou ženu označovalo raději například pivo o čtrnácti stupních. Hrdina povídky se opije právě tímto druhem alkoholu, nicméně brzy přijde na nejhorší. Narazí totiž na hezkou ženu (ideál krásy popsán jako „nejlepší kombinace všech modelek a filmových hvězd, co kdy viděl“) a chce s ní mít za peníze sex. Kvůli malému obnosu mu však slečna dovolí pohladit jen prsa. Na konci textu muž zjistí, že ženě je čtrnáct let, a v duchu si řekne: „usmíval jsem se, konečně jsem poznal, co umí čtrnáctka“, a jede dál. Ani sexuální obtěžování náctileté bohužel není pro autora problém.
Nebylo by knihy generace Husákových dětí, kdyby neobsahovala antikomunismus a romantizaci katolické církve. Zde především v povídce „Jeden prázdninový den v létě 78“. Hlavní hrdina, čerstvý středoškolák, utíká z nepřívětivého města k babičce na venkov a nachází uznání u ministrantské party, přičemž hodný pan farář je smutný z toho, že svátek Panny Marie andělské zlí komunisté v roce 1969 zrušili. Kolorit normalizační vesnice se pak neobejde bez dědy, kterému sebrali autodílnu, a pana Scheinsta, kterému sebrali dokonce statek. Povídka je také z nějakého důvodu zakončena sexualizací, tentokrát sochy Panny Marie, jejíž „prsa napínala látku svatého roucha“.
Zejména v druhé polovině knihy hraje silnou roli také alkoholismus. „Františkova English lesson“ je postavena na kalbě dvou spolužáků a končí opilým osaháváním manželky, „Přišel jsem do hospody první“ pracuje s večírky vysokoškoláků a alkohol zde zvyšuje jejich chuť na sex, v textu „Jak Zub a Žlabava hledali štěstí“ dokonce namlouvaná žena, nad kterou hrdina „zůstane stát a žasne nad jejím pružným tělem“, kvůli přílišnému pití odejde ze schůzky, hrdinovi se pak už neozve a ráno zvrací v autobusu do práce.
Autor pro českobudějovický Deník přiznává autobiografické rysy knihy, často vytažené do humoru či absurdity. Je však možné opakování toxických narativů omluvit takovými slovy? Přestože Mrvík ve zmiňovaném rozhovoru mluví o svém přesunu od popisného psaní k dějovosti, tak v knize zajímavý děj hledáme dost obtížně. Po několika povídkách čtenář pochopí, kudy se příběhy knihy vydají, a dokáže jejich vyústění snadno předvídat. Předvídatelnost textu je podtržená snad možná i nevědomou prací s patriarchálními vzorci, které celou knihou prostupují.
Pokud bychom na knize něco mohli vyzdvihnout, je to pár momentů se sociálním přesahem. Autor často pracuje s konceptem úspěchu, neúspěchu či spokojenosti v práci. Už úvodní „Mouchy v očích“ probírají smysl práce mladé a špatně ohodnocené švadleny, která si musí na nájem prodejny půjčovat od otce. Hrdina Oliver je ve stejnojmenné povídce kluk z učňáku — má rád komiksy, nepoužívá nové technologie, je chudší a šikanovaný gymnaziálními spolupracovníky na brigádě, kde si musí koupit pracovní oblečení za své. Otec Oliverova šikanátora Romana je bohatý a „úspěšný, protože porušuje pravidla tak nenápadně“. Ve „Františkově English lesson“ se potkávají kamarádi ze školy, jeden úspěšný, s milenkami a dobrým příjmem, druhý neúspěšný, s malým bytem, špatně placenou prací a problémy v rodině. „Jak Zub a Žlabava hledali štěstí“ je pak z tohoto úhlu pohledu nejpovedenější — mj. zde hrdina v hospodě řeší, že nedostane přidáno, přestože má dostatečnou kvalifikaci, dochází k analýze zbytečnosti jejich pracovních pozic v korporátu s bizarními názvy. Povídka končí situací, kdy opilí dělají nepořádek s popelnicemi, ale jsou rádi, že „mají jako popeláři zase modrý nebe nad hlavou a cítí čerstvý vzduch ve vlasech“, protože „v kanceláři to stejně smrdělo zatuchlinou“. Jistě, zejména v Oliverově příkladu je cítit jasný příklon ke stereotypu, ale obecně mi těchto pár momentů budilo pocit sociální reality, se kterou se alespoň skrze tato témata můžu ztotožnit — jistě to souvisí také s uvěřitelným popisem postav, ke kterému však dochází jen v delších povídkách.
Vždy se dá položit otázka, zda Mrvík nechce prostě „bez servítek“ popsat společnost okolo sebe. Možná že je to celé „meta“ a autor schválně vytahuje situace okolního světa a svého života do extrému, aby nastavil současnosti vtipné a temné zrcadlo. V knize jsem však mnoho humoru nenašel a všiml si spíše otravného opakování stereotypů bez širšího kritického přesahu.
Autor je básník.