Psaní o smrti a umírání

Smekám před spisovateli, kteří zvládli metamorfózu vlastního žalu. Umím si představit, že spisovatel váhá, zda o tak intimních „věcech“ — jakými jsou doprovázení umírajícího u nemocničního lůžka, oplakání rodiče, prázdnota, prožitek pozastaveného plynutí života — vůbec psát. Ale někteří z nich se rozhodli „to“ popsat. Naštěstí. Ani v takových obdobích života nepřestali psát.

V úvodu útlé knížky Pomocná slovesa srdce Péter Esterházy cituje Mallarméa: „Všechno na světě existuje proto, aby se stalo knihou.“ Uběhly dva týdny od smrti vypravěčovy matky a on se chopí pera. Má za sebou nesnadné váhání: psát o matce, jejích posledních chvílích, o pohřbu, o prvních vzpomínkách na ni? Upomíná se: „Pojmenovávat znamená navždy obětovat jméno pojmenované věci.“ Pojmenuji (popíšu) svůj zármutek, svůj cit k zemřelému rodiči — a rázem už to nebude onen (autentický, skrytý, nevyjádřitelný) cit, ale bude to cit literárně zpracovaný. Ale Esterházy si odpoví: „Proč by mělo být perverznější o ní psát než mlčet?“

Nedávno vyšla v novém vydání Velice lehká smrt od Simone de Beauvoir, koupil jsem si ji bez zaváhání. Jak už čtenář odtušil, zajímají mě spisovatelské reflexe vztahu k matce včetně toho, jak svou matku doprovází spisovatel nebo spisovatelka na onen svět. De Beauvoir jako by v obráceném běhu času dala za pravdu Esterházymu. Literatura nám spisovatelům nabízí lék a instrumentárium k tomu, abychom sami tak silný zážitek zvládli a něco z něho „vynesli“ i pro druhé: potěšili druhé, řekli něco za ně. Popisem svého prožívání, budeme-li zcela poctiví, stvoříme obecněji platný text.

Chimamanda Ngozi Adichie v Zápiscích o smutku popsala to, jak na ni dopadla smrt otce. Jestliže de Beauvoir popsala doprovázení na onen svět, Adichie popsala truchlení. „Proč se mnou matčina smrt tak hluboce otřásla?“ ptala se de Beauvoir. A Adichie přiznala, že se před očima čtyřleté dcery zhroutila, že ječela a tloukla do podlahy. Exprese emocí v takových chvílích by bylo nestoudné soudit.

Chtěl jsem se zastat psaní o smrti a o umírání. A možná i fejetonů na toto téma. O tom, že v takových knihách je nakonec nejhlouběji zaznamenáno opuštění, to nejhlubší, kterému musíme čelit. Když nám zemře ten, kdo nám dal život, je těžké takovou ztrátu přežít. Knížky, o kterých jsem se zde zmínil, mi ale zároveň připadly krásné. Krásně napsané. Copak je ale možné myslet na smrt, vzpomínat na umírání rodiče nebo na následné truchlení a psát o tom krásně? Proč by ne. Literární nadání se nezastaví před ničím. A je to dobře.

Jak zakončit fejeton o umírání? Ano, fejeton, který si možná nikdo nepřečte. Neměl bych se uchýlit k citaci některého z myslitelů? Někoho, kdo napsal trefné moudro o smrti jako neodvratné součásti života? Jistě nějakého filozofa najdu. A vězte, že citace se nabídla sama. (Přiznávám, že při psaní si často pouštím Vltavu. A věřím na náhodu.) Slova, která zazněla v nedávné Mozaice, pocházejí z knihy Všichni umřete, z knižního rozhovoru Petra Fischera s Miroslavem Petříčkem: „Když jsou v krizi hodnoty, je tu myslitel, a ten je zachrání a řekne nám, jak se to s nimi má. Jenže on přijde a řekne — ‚No, umřete!‘“

Sláva tobě, ironie filozofů tváří v tvář smrti. A sláva vám, hlubiny psaní a literární zpracování smrti. A teď už se zvedám a jdu si koupit — další knihu, která je o smrti.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.