Street je nejsnazší

Brněnská kavárna Falk naproti Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Tak sedm, osm let zpátky. Vzadu za hlavní místností kuřárna, tehdy ještě plná kouře. Tam jsme zamířili. Na bílých stěnách visely fotografie. Dost podivné. Vlastně nijak zajímavé. Kamarád do mě ale strčil a uznale nad nimi pokyvoval hlavou. „To fotil barman odsaď. Já ho znám, párkrát už jsem ho viděl.“ Naklonil jsem se ke jménu a četl. Dibdiak. „Co je to za jméno?“ Ale on za chvíli vešel, v bílé košili, posadil se ke stolku, v ruce kafe a cigáro. Nevěnoval nám jediný pohled.

Takhle jsem brněnského fotografa Radima Dibdiaka poprvé zaregistroval. Od té doby nebylo možné jej nepotkat. Kamkoliv jsme se v Brně pohnuli, tam se mohl objevit. Nepředcházela ho úplně přívětivá pověst. Tehdy ještě docela hojně popíjel, ale po incidentu, kdy jej omámili a okradli, toho nadobro nechal. Vždycky, když o tom vyprávěl, všiml jsem si, jak neopomene říct, že „si pod sebe stihl schovat foťák“. Radim totiž bez foťáku nemohl být. Ptal jsem se ho několikrát, co by dělal, když by nefotografoval, ale nejen že jsem nedostal žádnou odpověď, vždycky se tvářil tak, že taková možnost v jeho světě ani neexistuje.

foto & art: Opia

Až o dost později mi jeho fotografie začaly něco říkat. Jelikož jsem s Radimem spolupracoval v posledním půlroce na jednom projektu, strávil jsem s jeho fotografiemi spoustu času. Procházel jsem tyto jeho denní záznamy a kromě už výše řečeného mě překvapilo několik témat, která se u něj objevovala a která velmi často zapadala. Jsou to často subtilní zátiší, pohledy do skrytých míst, průhledy, které potřebují oko a ducha. Ty snímky prezentují schopnost všimnout si drobného aspektu života, který tím, že jej zachytil a zaznamenal, znovu stvořil a propojil se světem znovu z jiné strany.

Radimovou úžasnou schopností bylo zachycování všední reality nevšedně. Téměř veškerá prezentace jeho díla se odehrávala skrze Facebook, a kdo si dá někdy tu práci a projde několik jeho alb hned po sobě, všimne si i toho, že Radimův fotoaparát byl jeho denní zápisník. Opakují se místa i lidé, opakují se situace, portréty i autoportréty. Umělecké fotografie střídají ateliérové a streetové. V některých albech vlastně občas nejde najít ani jednu vyčnívající fotografii. Údiv vyvolává možná jen to, že někomu stálo za to zaznamenat takovou všednost. Příchod do kavárny, náměstí zahalená v mlze, auto zastavené před domem, pohled z balkonu. Spousta z nás je nyní zvyklá až příliš zaznamenávat, a hlavně prezentovat svůj život. Kvůli Instagramu fotografie zevšedněla, a tak není možné odhlédnout od toho, jak tuto banalitu zachycujeme. Každý den projdeme desítky stories, které nám sice přibližují život někoho jiného, ale vlastně bez toho, aby nám pomáhaly — tak jako to dokáže umění — porozumět více našim vlastním dnům. Není třeba si nalhávat, že všechny Radimovy fotografie byly mistrovskými díly. Stejně jako po smrti nějakého spisovatele, kdy jsme schopni oslavovat každou jím počmáranou stránku, i zde je na místě střízlivost. To, čeho jsou nyní ale jeho fotografie schopny, je představit nám vše, co jsme dosud jen po střípcích zachycovali, jako celek. A až v této jednotě můžeme zřetelně vidět tendence, proudy, myšlenky, témata i stylové prostředky, jež se mu neustále vracely.

foto & art: Opia

Na začátku zimy jsem mu poslal větu z deníků Josefa Koudelky: „Nejtěžší ze všeho fotografování je ‚street photography‘ — fotografování lidí. Vyrážíte ráno a doufáte, že se stane ZÁZRAK — že uděláte ‚dobrou fotografii‘, a většinou se to nestane. NIC neuděláte.“ Jeho odpověď byla: „Street je nejsnazší... for me — jde o to, komu ‚se to děje‘, mně ano!“ Téměř každý účastník brněnského kavárenského či kulturního života se na jeho fotkách aspoň jednou našel. Radim žil neustále mezi lidmi. Potřeboval kolem sebe „brněnský cvrkot“, a právě proto je dominantní část jeho tvorby kronikářská. Sledoval proměny míst, proměny lidí i vztahů. Legendární kavárna Švanda už taková, jakou jsme ji znali, asi nikdy nebude, ale Radimovy fotografie v její historii tvoří čistý řez času, proměny prostoru, kalendář všedního dne, portréty desítek lidí, kteří jí prošli. Podnikl několik pokusů o to přerušit svou brněnskou epopej, protože věděl, že už tady nemá co fotit. Zkusil to v Anglii, zkusil to v Praze. To byl pokus, který ho vlastně nejvíc trápil, protože za to, že tento pokus nevyšel, nemohl on sám, ale covid a s ním spojená opatření. To, že se vrátil zpět do Brna, považoval za selhání, které se ho drželo celou dobu.

Radim Dibdiak zemřel ve věku nedožitých čtyřiceti let v Ostravě v noci z 12. na 13. března. V den jeho smrti u kavárny Švanda hořelo několik svíček, které tamější ostraha poctivě zhasínala. Den po jeho smrti se u jeho pravidelného místa v kavárně Trojka objevila jeho fotografie. Týden po jeho smrti brněnský umělec Opia vytvořil murál na jeho památku ve Vídeňské ulici.

Autor je redaktor Hosta.