Deník spisovatele-youtubera-pilota

Patrik si u postele vždycky nechával deník a tužku. To proto, aby si hned po probuzení mohl zapsat svoje sny. Nebo něco chytrého, až ho to napadne. Deník zatím zůstával nedotčený, tužka měla trochu okousaný konec. Špičku tužky Patrik několikrát do roka ořezal, nebyla pak tolik zažloutlá. Ale nesměl ji ořezat moc, aby se neporanil o nepříjemný pichlavý hrot v případě, že by se mu zdálo něco divokého a on by se vykulil z postele. Zatím se to ještě nestalo, ale proč to riskovat.

Určitě si sami pamatujete na okamžik, kdy vám váš nejlepší přítel nebo přítelkyně z dětství pošeptala, že šlapat na víka kanálů přináší smůlu. Možná jste jí úplně nevěřili, snad jste se ptali po nějakém vědeckém ověření, ale každý kanál jste pečlivě obešli nebo překročili. 

Podobně to měl i Patrik, nechtěl se dočkat chvíle, kdy se mu konečně bude zdát barvitý, na symboly a archetypy bohatý sen a při náhlém probuzení ho bude muset z paměti složitě páčit, než najde psací potřeby. Nechtěl se dočkat chvíle, kdy konečně najde odpověď na to, co že to zní v útrobách lastur, když se k nim přiloží ucho, a místo toho, aby formuloval svoji vzácnou myšlenku, bude se přehrabovat v zásuvkách na stole.

Patrikovi se už od dob dospívání nic zajímavého nezdálo a věci, co ho napadaly, nestály skutečně o zaznamenání. Patrikovi to nevadilo. Bylo mu třicet dva let, tušil, že ještě není ani v polovině své životní poutě, a teprve pár posledních roků měl pocit, že získal jakýsi přehled, jakýsi pocit zorientovanosti. Navíc neměl nic lepšího na práci. Doposud totiž nepřišel na to, čemu by měl věnovat veškerý svůj čas. Moc toho nepotřeboval, průkazku v knihovně mu prodlužovala teta knihovnice zcela gratis a o ten zbytek se už uměl postarat. Jak, na to jsou různé odpovědi, ale ani jedna stejně neobsahuje návod hodný následování. Během studia se dozvěděl mnohé, ale nikdy mu nikdo neřekl, jak žít skutečně dobrý život. Takže posledních deset let chodil do univerzitní knihovny a pátral.

Ve výtahu do sedmého patra, kam se nečekaně přifařil, ačkoliv jinak zdolával pěšky schodiště knihovny, před sedmi lety vyslechl rozhovor dvou mužů. Jeden měl plstěnou rádiovku a brýle s tlustými skly, druhý měl dlouhé prošedivělé vlasy a voněl po fenyklu.

„Skutečná radost, to je večer u rybníka.“
„Nebo v lese. Májka a druhý den gumové rohlíky, víš, tak trochu gumové a uvnitř pořád měkké.“

„Spávám bez spacáku, nikdy jsem si ten mumifikační obal nepořídil.“
„Máš recht. Párkrát jsem to zkusil a víš, na co jsem přišel? Spacák je spolehlivý zabiják snů.“
„Ještě že jsem do něj nikdy nevlezl! Dokážeš si to představit, přijít o sny?“

Pak cinkl výtah, Patrik s úsměvem vycouval a k levému uchu se mu donesl jen zbyteček rozhovoru, ve kterém muž v rádiovce popisoval, že už si zase musí pořídit nový deník pro zápisy svých snů.

Možná tehdy poprvé Patrik zažil touhu po konkrétní podobě zamýšleného života, po své budoucnosti. Chtěl by se podobat těm mužům z výtahu, za takových dvacet, třicet let. Ale raději tomu s delšími vlasy, plstěné rádiovky nikdy neměl rád.

„Tvoje sny nepřichází, protože nemáš dostatek podnětů,“ říkala mu teta, když jednu po druhé odklikávala knihy, které si u ní právě na měsíc vypůjčil.

Jak navodit lucidní snění.
Snář sebepoznání.
Jak začít snít.
Průvodce sněním.
Sny a noční můry K. G. Junga.
O čem sním, když náhodou spím.

„Ty ses kromě jungiánství pustil taky do politiky?“ Patrikova teta o něm ze všech jeho blízkých věděla skutečně nejvíc. A to i za předpokladu, že výběr jeho knih byl často zcela nahodilý.
„Ukaž,“ Patrik si konečně pozorně prohlížel tlustou brožovanou knihu, „to bude spíš nějaká bible workoholiků, ne?“
Patrikova teta se jen vědoucně usmála. 
„Každopádně si ji nevezmu. Doufal jsem, že to bude něco o možnosti snění v krátkých intervalech, občas to na mě přijde, během dne, nebo teď večer, když je brzy tma.“
„Radši mi to ani neříkej.“
„Ale no tak!“
„Právě proto,“ Patrikova teta si hluboce povzdechla, „nechtěl bys tu dělat se mnou? Nebo pak jednou, místo mě? Těch výpůjček k odbavení za den není mnoho. A číst by sis tu mohl do aleluja. Je to hezká, čistá, klidná práce a mezitím můžeš objevovat nové knihy.“
„Já přece nechci klidnou práci, při které si můžu číst. Já čtu, abych zjistil, co mám dělat!“
Patrikova teta už nic neříkala. Jen si pomyslela, že v takovém případě čte Patrik zatraceně pomalu.

Knihy se daly půjčit pouze na měsíc. Patrik se po posledním rozhovoru s tetou v knihovně cítil být nemocný, a tak se zásobou knih prokousával pod peřinou. Nedokázal od sebe rozeznat dny a jejich plynutí se podivně slilo. Sny k němu nepřicházely, ačkoliv je celé dny z postele vyhlížel, ale během četby se dozvěděl, že je to dobré znamení. Živé sny se zdají skutečně vážně nemocným lidem. Už z dálky mu přišlo divné, že je budova knihovny potemnělá.

„Zavřeno, rekonstrukce!“ Houkl na něj zřízenec šudlající mopem podlahu. „Chtěl bych vrátit výpůjčky, ať nemám pokutu. A kdy bude možné si zase něco půjčit?“
„Automatické prodloužení výpůjček, nečtete maily, hergot chlape?“

Patrik se vydal na cestu městem. Přemítal, jestli si půjčené knihy přečíst znovu, nebo je zkusit číst na přeskáčku, pozpátku, vzájemně mezi sebou nahrazovat kapitoly, nebo si třeba před sebe rozložit tři knihy a číst po větě z každé z nich. Když míjel literární kavárnu napadlo ho, že si zajde dovnitř.

Byla to kavárna jako každá jiná. Jen jedna stěna místnosti byla až do stropu zastavěná designovými policemi, ve kterých byly nacpané knihy. Patrik při bližším prozkoumání zjistil, že fungují spíše jako výplň, jako pozadí pro designové objekty. Těžítka, vyfouklé kusy skla či stínítko na lampu pórovité jako povrch mořské houby, ty poutaly pozornost návštěvníků, nikoliv knihy, jejich vazba, jejich hřbety, jména, jejich stránky, jejich obsah.

Patrik stál dlouho u polic a prohlížel si knihy. Byly tu hlavně takové, kterými se dá zabít čas. Mayovky, dětské dobrodružné příběhy, romány od klasiků, které většinou četl a neměl chuť se do nich pouštět znovu. Židovka z Toleda, Hordubal. Patrik se nechtěl ztrácet v cizích příbězích, chtěl se najít v inspirativní četbě. S povzdechem to vzdal, požádal o černý čaj a ze stolečku si vzal všechny lifestylové časopisy. Touto cestou se ještě nepustil.

Prošel Zahrádkáře, ale nebylo ještě období vhodné ani ke stříhání stromů, ani k úpravě kompostu. Protože neměl předsudky, přečetl si i časopis Maminka. Ženské časopisy mu připadaly zaměnitelné, a tak důkladně přečetl pouze jeden, zbylých šest prolistoval a užíval si vůni barevného lesklého papíru, na kterém se skvěly fotografie krásných, štíhlých, vysokých dívek. To by taky mohla být cesta. Na pár let. Nechal vedle sebe otevřený časopis s módními fotografiemi a Maminku. Pak jemně přejel dlaní po magazínech a nechal je sesunout na zem.

V časopise Vesmír si přečetl leccos o žábách, číslo ale bylo věnováno kritické kartografii, a tak okem zavadil i o výzkum s názornou mapkou: vysněná povolání podle výzkumu z jednotlivých států.

foto: Remitly.com

Youtuber

Něco mezi hercem a politikem. Ne že by neuměl mluvit. Ne že by neuměl pracovat s natáčecí technikou, ne že by měl pocit, že nemá co říct, vždyť toho v poslední době tolik přečetl. Nebyl si jistý, jestli je dost pohledný. Jestli by ho měla ráda kamera. A pak, to už by raději točil filmy a hercem se snad jeden čas chtěl i stát, ale měl pocit, že chtěl být nějakým konkrétním hercem. Že si představoval, že až vyroste, bude z něj Jean-Paul Belmondo. Tečka.

Spisovatel

Tím si nebyl vůbec jistý. Taky ho to napadlo. Dokonce mnohokrát. Ale když se teď rozhlížel po interiéru literární kavárny, zdálo se mu, že tato doba spisovatelům nepřeje.

Pilot

Strach z výšek nemá. Peníze v tom asi budou. Navíc na hromadě časopisů, co si při příchodu nabral, zahlédl taky Letectví a kosmonautiku. Ihned tlustý, reprezentativní časopis popadnul. Editorial napsal muž v modré košili s masivními hodinkami na zápěstí. Snít a létat jsou dvě totožné věci.

No konečně!

Autorka se věnuje psaní prózy, poezie a intermediálním projektům.